Někteří lidé z rodu Íčkařů kromě čtení našeho webu sem vkládají fotografie a texty do různých rubrik. A protože íčkařský národ není pohodlný, stává se, že zejména z jednoho zajímavého místa se zde sejdou dva články, možná i více. Vím, o čem mluvím, stalo se to i mně. Přiznám se, že když se rozhodnu napsat něco o něčem odněkud, nekontroluji, jestli mě náhodou někdo předběhl. Protože tuto činnost neberu jako soutěž, kdo dřív, ale jako příležitost, aby mi mozek zakrňoval pomaleji. Stále ještě sloužící hlava vyprodukovala otázku: co nějak propojit zápisky z jednoho místa několika osobami? 

Již dlouho část roku pobývám na jihu Čech v oblasti Třeboňska. Od jara do podzimu zde najezdím hodně kilometrů na kole, při chladnějším počasí chodím pěšky. A vím, že nejsem jediná z íčkařské rodiny. Předpověď na jeden letošní dubnový den slibovala mírný větřík a 16°C. V předvečer jsem si sedla k mapě a vymýšlela, kam bych se měla vydat, když už jsem zde projela kdejakou lesní cestu i cestičku. Nu, což, pomyslela jsem si. Než se sem naženou turisté, podívám se na hráz rybníka Rožmberk. A tu mi hlavou bleskla myšlenka: kdyby lidé chtěli a potvrdili latinské "homo ludens", čili člověk hravý, mohli by vytvořit virtuální řetěz, vlastně trasu zvládnutou pěšky, na kole, na koloběžce,... Každý výlet by byl jeden článek řetězu a navazoval by na některé místo z předchozího výletu jiného člověka. Jenže téměř ve stejný okamžik se v hlavě ozvala potrefenost mojí prací v podobě nutnosti vypracovat organizační zajištění - podmínky, pravidla, způsob přesunů, koordinace, začít na jednom místě nebo založit několik startů a ty pak propojit, zapisování, limity, termín zahájení a zakončení, počet povinných kilometrů, nebo ne, vyjet z předchozího zaznamenaného místa nebo využít polohu nového bodu na trase výletu, kontrola, datum výletu, fotky, články,... A tak jsem si sama pro sebe začala formovat hru, kterou jsem nazvala Výlety jako články řetězu. Vím, není to moc originální, ale to mi naprosto a vůbec nevadí. Klasickou aktivitu jsem si jen pro sebe posunula o jednu úroveň výše.  A začala jsem.

Dovolila jsem si bez dovolení autora použít jako základní článek řetězu tento text: https://www.i60.cz/clanek/detail/27920/k-rozmberku. (Lépe řečeno, startovní čáru jsem si obrazně  namalovala u rybníka Rožmberk, o kterém tak pěkně napsal íčkařský kolega, a také, abych ve své hře měla alespoň jeden dílek, který nebude ode mě.) Druhý článek musí pokračovat někam v jeho okolí a skončit ne příliš daleko. To by se pak moje hra minula účinností, protože kdybych od Rožmberka jela autem do Beskyd, tak by mě to velmi rychle přestalo bavit. Nehledě na fakt, že moje motivace spočívá ve snaze odstranit trochu vlastního tuku, provětrat plíce, rozhýbat klouby a protáhnout svaly.

Články do mého řetězu chci připínat po zdolání tak maximálně 30 km za jeden výlet, ale třeba jen kilometříkové procházky, během které objevím zajímavé místo. Už slyším komentáře, co že si to ta ženská vymyslela?! No, vymyslela pro sebe, ale kdyby se někdo třeba jen jednou zapojil, přiznám se, potěšilo by to.  A protože jedním z pravidel mé řetězové hry je kontrola v podobě fotografií a článku, připravila jsem se duševně na to, že nebudu jen zdolávat kilometry, ale tentokrát vnímat zajímavosti a maličkosti, kolem nichž jindy jen tak projíždím. A až jednou přestanu chodit do práce, budu mít čas a pravidelnější aktivitu, která mě přinutí k pohybu těla i mozku. Propojím výdej fyzické energie se zapojením šedých mozkových buněk.

A které místo jsem si vybrala v blízkostí rybníka Rožmberk?

2. článek řetězu:

Vyjeli jsme z místa nedaleko zámku Jemčina, asi 15 km od Jindřichova Hradce, a lesní cestou přes oblast Jednoty jsme dojeli do Mláky. Po silnici směrem do Novosedel nad Nežárkou jsme za kravínem odbočili doleva a podél rodinných domů dojeli do lesa. Po cestě jsme se zastavili u pomníku, který připomíná tzv. Jubilejní cestu, jinak  zlatou svatbu knížete Adolfa Josefa a Idy ze Schwarzenbergu.

Pokračovali jsme k místu zvané Smitka a dojeli na hráz rybníka Rožmberk. Mysleli jsme, že zde potkáme několik cyklistů, ale ve slunečném počasí se jich vyrojilo na desítky. U kiosku s výdejním okénkem se nahromadila tak třicítka cyklistů, kteří bezohledně zatarasili cestu a další milovníci jízdních kol se museli doslova prodírat davem. V létě bude určitě hůř.

Od rybníka Rožmberka jsme se vydali do nedaleké vesnice Lužnice, kterou protéká stejnojmenná řeka. (O řece: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%C5%BEnice.) Na návsi se vyjímá kaple sv. Jana Nepomuckého na pozadí zajímavých vesnických usedlostí. Most přes Lužnici vede k místnímu kempu, který zel prázdnotou. Dnes se zde jedna mladá rodinka s dítětem v kočárku na chvíli zastavila a společně a smutně jsme se dívali na nahromaděné lavice a zavřený kiosek. kde to jindy hučí jako v úle. Po lebedění si na sluníčku s pohledem na klidně plynoucí vodu a na ohniště nejen s vystydlým popelem, ale i s mnoha prázdnými lahvemi od piva, vody, tvrdého alkoholu, jsme se vydali přes Smitku přes Novosedly nad Nežárkou do místa našeho odjezdu. Při sesedání z kola jsem už přemýšlela, kam se příště vydám, abych navázala na můj pomyslný řetěz. V okolí Lužnice se totiž nachází několik přírodních zajímavostí, které stojí nejen za návštěvu, ale i za zmínku v mé výletové hře.

 1.Rožmberk - 2. Lužnice - 3. ?