Baška voda

Spíme skoro do deseti, a doháníme tak manko z minulé noci, kterou jsme strávili v autě. Sháním dědu, který mi včera slíbil, že se na naše klepající auto podívá jeho syn, který má nedaleko autodílnu. Mají to v rodině dobře zařízené.

Eva leží a cpe se léky, které jsem zakoupil v místní lékárně. Já se zatím loudám městem, obdivují palmovou promenádu a zápasím s chorvatskou gramatikou. Po skoro půlročním studiu chorvatštiny mluvím, a to je hlavní. A místní tuto snahu vnímají velmi pozitivně. Odpoledne jedeme s majitelem domu do autodílny. Nikolaj se na auto znalecky podíval, občas někam píchl šroubovákem, pak si ten šroubovák strčil násadou do ucha a zatím, co túruji motor, poslouchá klepání. Žádné vadné ložisko, ani přední náprava to  není. Padá mi kámen ze srdce, když mi říká, tak trochu s povýšeneckým nadhledem odborníka nad laikem, že je ulomený držák vzduchového filtru a že mi ho zítra svaří.

Večerní korzo je plné lidí. Zjišťuji po šesti letech, že voda je skutečně pořád slaná a taky špinavá, od ostrých oblázků bolí nohy a při kapučínu pak v poklidu sleduji, jak poslední sluníčko zapadá v mlžném oparu za ostrov Brač. Inu, pohoda.

*

Kavárničky na pláži jsou zcela prázdné a otrávení číšníci pomalu balí. Kavárny na korze jsou však plné. Život tu kypí proudem a odevšad zní čeština. Zdá se mi, že všichni Češi na Jadranu si dali dostaveníčko právě v Baška Vodě. Člověk si tu připadá jako na Václaváku. Jenomže na Václaváku tak krásně nešumí moře, mírně vzdouvané západním vánkem, a nejsou tam palmy, obtížené dozrálými žlutými hrozny plodů. V naprosto prázdné kavárně hraje a zpívá jakýsi mladík se slečnou místní unylé slaďáky, má příjemný hlas a marně vábí okolostojící diváky k posezení, a hlavně ke konzumaci velmi drahého pití a jídla. Nikdo si nesedá, snad z obavy, že po nich bude někdo chtít vstupné. A tak stojí a poslouchají a mladík neúnavně zpívá s jakousi divnou kytarou. Zbytečné je snad připomínat, že diváci jsou, podle řeči, většinou Češi. Inu, také se k nim počítám, protože jsem preventivně nechal větší peníze doma.

Večerní Baška

Na plážové lavičce náležitě vychutnávám sladoled za 3 kuny, moře šplouchá a je to lepší, než poslouchat Vangelise. A v dáli na moři se už ve tmě ztrácejí obrysy ostrova Brač.

Procházet se sám je ale otrava. Vždy. A zvláště tady. Člověk má při procházce různé pocity, ale těžko se s nimi bude svěřovat kolemjdoucím. Bylo by to trochu divné.

Na korze jsem narazil na mladíka, který si rozložil na židli kufr s kazetami a cédéčky. Přivábil mne k němu chorvatský slaďák, linoucí se z jeho rádia. Domlouvám se s ním na zítřek, aby mi připravil nějaké lidové nahrávky. Za kazetu chce 25 kun. To jsem ochoten zaplatit.

Prošel jsem korzo sem a tam, ale chuť na pivo mě přešla při pohledu na ceník. Staromák je proti tomu láce. Mířím domů.  Eva je v posteli a kašle. Doufám jen, že neprokašle celou dovolenou. A tak gin s tonikem popíjím sám.

*

Moře je kříšťálově čisté, v hloubce několika metrů jsou vidět oblázky na dně a slunce pálí a postarší obézní Češky využívají toho, že nejsou doma a opalují se na pláži nahoře bez. Je mi, jako bych se opaloval na nudi ve Lhotě, a marně hledám na pláži nějakého Chorvata. Baška Voda je zkrátka české město. I ta barmanka na pláži se snaží mluvit česky. Barmani vůbec se snaží dokázat, že umí také cizí jazyky, a zkoušejí to na mne německy i česky, já se však tvrdohlavě držím své kostrbaté chorvatštiny a nedávám jim šanci. Drobní obchodníci se zde skutečně snaží. Každou chvíli některý z nich projde kolem a nabízí domácí koblihy, nebo olej na opalování, pár chorvatských cikánek nabízí krásně vyšívané ubrusy a občas k pláži přirazí člun s nabídkou čerstvého ovoce.

Jeden postarší obtloustlý děda nabízí své podomácku vyráběné opalovací oleje s neodolatelným půvabem a ohlašuje se již z dálky děsným kraválem. Poté, co mu neodolaly některé z již zmíněných postarších dam, děda zamíří ke kavárně na pláži a jde svůj skromný výdělek prolít hrdlem. Dámy se zatím natírají jeho sajrajtem a všichni jsou spokojeni.

Voda je, i přes druhou polovinu září, jako kafe, sluníčko praží a vlny, běžící k pláži, pohupují s plavci, slaná voda nadnáší a člověk nemusí dělat vůbec nic, jen se unášet tou pohodou.

Eva je na tom trochu lépe, cpe se léky, pije litry prsního čaje a nemá žádnou chuť na gin, což musím u ní kvalifikovat jako podezřelé počínání.

K večeru se pokouším dostat nějakou cestou na Biokovo. Lezu po stráni, cesta ale po chvíli mizí a objevuje se pichlavá macchie, která mne obklopuje čím dál tím více. Už je mi jasné, že z výletu do hor nic nebude. Je však třeba se dostat z té pichlavé spleti zpět do civilizace. Když jsem doklopýtal přes kameny a prodral se přes skoro neproniknutelné houští zpět na silnici nad městem, nohy jsem měl odřené do krve a hradba skal se zdá být zcela nedostupná.

Západ slunce se dnes obzvláště podařil. Skoro jsem měl chuť na pláži zatleskat nad tím zvlášť podařeným výjevem. Rudý kotouč se pomalu snášel za ostrov Brač a do moře až k pláži vrhal dlouhý, rudý odraz.

V noci kupodivu dobře spím, nebudí mne ani chrchlání, ani chrápání. Eva se zřejmě uzdravuje.

Druhý den jsem opět na pláži. Koupání je fantastické. Postarší dámy, chodící sem každý den, se snaží navazovat komunikaci s místními mladíky a usilovně se snaží zpestřit si dovolenou. Co kdyby nějaký z nich zabral! A popíjejí přitom Laško pivo. Zlákalo mne to též, a tak zjišťuji, že Laško pivo trochu voní chmelem a že je to o dost lepší než se napít mořské vody.