Kde přicházíte k tak podivuhodným věcem jako je obratel žraloka nebo dikobrazí ostny?
Cestuju a všude sbírám přírodniny nebo materiály, ze kterých by bylo možné něco vyrobit. Například jsem byla na Sumatře s expedicí, která zachraňovala outloně. Seznámila jsem se tam s šéfem zoologické zahrady a říkala jsem mu, že by se z dikobrazích ostnů dal udělat šperk. Otevřel klec a řekl: no tak si je posbírejte. Takže jsem se ocitla sama v kleci s dikobrazem. Mám ráda i blešáky, suroviny vhodné k výrobě šperků jsou všude kolem nás.

Co jste objevila například na blešáku?
Našla jsem tam zajímavé bronzové minikošíčky s něčím bílým. Koupila jsem si jich pytlíček. Dodnes nevím, co to přesně bylo, možná nějaké filtry do aut, protože to bílé byla textilní tkanina. Vyrobila jsem z toho korále, které si pak koupila maďarská designérka šperků.

Jak jste se k této zálibě dostala?
Chodila jsem do baletu, zpěvu, klavíru, výtvarky, tančila jsem v souboru Jarky Calábkové. Vystudovala jsem Vysokou školu báňskou, jsem inženýr-geolog, soudní znalec  přes minerály. S kamarádkou Janou Mlatečkovou jsme pořádaly módní přehlídky, kurzy pro manekýny. Takže se všechno nějak spojilo dohromady. Nejdříve jsem dělala šperky pro sebe, pro kamarádky, později na prodej. Nyní jich mám k dispozici vyrobených asi sto padesát. Neustále kolem sebe něco vidím a hned si představuju, co by se z toho dalo udělat.

Jaká zajímavá místa jste například navštívila?
Jezdím zásadně poznávací zájezdy, takže například západ USA, Egypt, Maroko. Byla jsem na kurzu afrického tance a bubnování v Gambii, na záchraně outloňů na Sumatře, třikrát po měsíci jsem byla na archeologické expedici v Sýrii. Když vidím nějaký zajímavý projekt, zkouším se tam přihlásit. Svoje sny si postupně odškrtávám jako splněné.

Takže období nazývané jako vyšší věk vnímáte jako příjemné?
Když jsem byla na expedici v Sýrii, setkávala jsem se tam s dotazy, proč jsem něco podobného nepodnikla dříve, když mě archeologie a mineralogie tolik zajímá. Já na to říkám, že člověk nejdříve musí počkat až mu odrostou děti a pak existuje takový krátký časový úsek, kdy může cestovat, protože pak přijde fáze, kdy se musí starat o zestárlé rodiče. Já mám matku, které je osmdesát devět let a když chci někam jet, musím najmout pečovatelku. Takže ten krátký úsek kolem šedesátky by si lidé měli užít.

Měla jste někdy strach ze stárnutí?
Ne. Nikdy. Proč?

Protože ho mnoho žen má. Podstupují různé drastické procedury, investují do své vizáže spoustu peněz….
Kdyby mi někdo dal sto tisíc na plastiku, okamžitě sbalím kufry a za ty peníze pojedu do světa.  Čím více se člověk pozoruje, tím více je starý. Tak ano, jsem ve věku, kdy se stává, že jsem někde nejstarší. Ale beru to tak, že jsem si užila. Věnovala jsem se tanci, z toho plynuly exkluzivní nabídky jako například focení na kalendář nebo módní přehlídky. Možná, že kdybych žila jiný život, byla bych nervózní, ale takhle říkám: holky, klid, hvězdami jsme už byly.

Co děláte, abyste zůstala v kondici?
Nedovedu si představit život bez pohybu. Ale jízda na kole nebo běh na páse není nic pro mě. Cvičím pilates, což posiluje svaly, ale výdrž vám to nedá. Na autobus nedoběhnete. Tak jsem začala ještě chodit do zumby. Za hodinu, když vylezu z tělocvičny, ze mě teče, ale cítím, že kombinace pilates a zumba je pro mě to pravé.

Vaše šperky jsou velké, výrazné, extravagantní. Je o ně zájem? Nebojí se ženy takových?
Jsou to šperky, které žena musí umět nosit. Podívejte, ten je z ostnů ježovky císařské. Jeden osten měří několik centimetrů. Takže musíte mít jednoduché oblečení, jednobarevné šaty. Vím, že spousta žen je zvyklá vzít si nanejvýš tenký řetízek. Ale já si myslím, že když má žena výrazné šperky, vyjadřuje tím, že není rezignovaná, že má trošku smysl pro humor.

Existují dvě teorie. Že starší dámy by měly nosit výrazné šperky a naopak, že se k vyššímu věku výrazné šperky naprosto nehodí. Takže vy v tom máte jasno, že?
Já říkám, ať si každý nosí co chce. V tom je výhoda této doby. Když vidím staré babky ověšené zajímavými šperky, něco na tom je. Z čistě výtvarného hlediska, tím odvádíte pozornost od obličeje, od krku. Když má někdo na krůtím krku hromadu korálů, má to něco do sebe. Hned si říkám, že je to žena volnomyšlenkářská, že se nebere moc vážně. A to je důležité. 

Slyšíte často reakce na to, že chodíte výrazně oblečená, že upoutáváte pozornost?
Mám velkou zahradu, často na ní pracuju, v podstatě trávím dny oblečená jako prodavač kaprů. Takže, když někam jdu, chci se pěkně obléknout, i když je to jen na nedalekou poštu, na které jsou ostatní lidé v teplákách. S kamarádkou často chodíme do divadla a koukáme, jak jsou tam lidé ve vytahaných svetrech, jak tam ženy vypadají všechny stejně. Je to otázka priorit. Pro mnoho lidí oblečení není nejdůležitější, říkají, že nemají čas nad tím přemýšlet, že nemají peníze. Považují oblečení za nastavbu, bez které se dá žít. Myslím, že je to pohodlnost. Říkat, že na to, abych byla dobře oblečená, potřebuju spoustu peněz, je nesmysl. Já chodím často do sekáčů. Nedávno jsem byla v jednom, kde bylo vše za deset korun, šaty za pětačtyřicet a já žasla, jaké poklady se tam daly najít. Jde jen o to, umět to zkombinovat.

Musí to mít člověk takzvaně dáno nebo se to dá naučit?
Někdo to dáno má, někdo ne. Ale každý by měl zkusit nad oblékáním přemýšlet. Když má někdo tlustý zadek, tak přece nemusí nosit přiléhavé legíny.  Hvězdy, které nevědí, co je pro ně nejvhodnější, si najmou stylistu. Obyčejný člověk, který si stylistu nemůže dovolit a má pocit, že neví, by neměl experimentovat, ale oblékat se jednoduše.

To znamená co?
Malé černé. Džíny, tričko. Rolák. Střízlivost. Nepřekombinovat. Nekopírovat nedostižné vzory z televize. Světlé barvy. Když jedu na dovolenou, beru si vše v jedné barvě, abych mohla kombinovat a nemusela přemýšlet.

Mnohé ženy řeknou, že je to nuda…
Pořád je to lepší, než na sebe narvat šaty s kanýrama a dát si přeliv typu rudá záře nad Kladnem.

Vy dost klamete tělem. Lidé vás tipují spíš na bývalou modelku a vy jste zároveň bývalá geoložka, soudní znalkyně. V čem vlastně spočívala vaše práce?
Pracovala jsem jako odborný asistent pro vědu a výzkum na katedře ložiskové geologie Vysoké školy báňské. Původně jsem chtěla jít studovat přírodopis do Prahy. Jenže to bylo v době totální normalizace. Rodiče vyhodili z KSČ, takže jsem neměla šanci se na studium dostat. Tehdy existoval bodový systém týkající se dělnického původu, členství v KSČ, bydlení v pohraničí a podobně. Otec byl důlní inženýr, měl kontakty v Ostravě, a tak řekl, že bych se měla zkusit dostat na geologii na báňskou, že tam by to snad šlo. Nakonec mě ten obor začal bavit. Nelitovala jsem. Já si všude něco najdu. A ve výsledku se mi podařilo práci spojit se zálibou, s mými sny.

Pro i60 Scarlett Wilková