Moje babička říkala při hře Člověče, nezlob se! - „první vyhrání z kapsy vyhání“.  Tak podobně jsem se cítila po pohodovém začátku dne a jeho pokračování.

Po poklidném ránu jsem se vydala vyzvednout si vytištěné fotografie. Počasí přálo, nebylo ani horko, ani zima a vypadalo to, že příroda nakukovala do našeho bytu a moji ranní pohodu chtěla jen podtrhnout.

Mráčky na pomyslném prosluněném nebi naskočily v poloviční cestě za fotkami. V tramvaji jsem otevřela kabelku, abych se přesvědčila, že moje potucha je mylná. Nebyla. Telefon jsem nechala doma. Ono by o nic nešlo, tak si prožiji několik hodin v klidu, jenže já mám v telefonním pouzdře uloženu lítačku. Tak se v Praze říká síťové jízdence, jinak síťovce. Takže, jestli přijde revizor, budu označena za černého pasažéra a nebudu mít možnost prokázat, že jízdné jsem si předplatila. V tu chvíli jsem litovala, že mi už není 70! To bych jezdila zadarmo. Takhle jsem nejistě poposedávala, na každé zastávce sledovala, zda se z některého nastupujícího nevyklube kontrola. Už jsem cítila hanbu, odsuzující výrazy v obličejích ostatních cestujících, kteří by si určitě pomysleli: bába stará, to nemá peníze na lístek, nebo je tak senilní? Jízdu jsem přečkala bez ponižujícího karambolu. Po vydechnutí jsem netušila, že nepříjemnosti dneška absencí legitky jen začaly.

V prodejně milá mladá prodavačka ihned našla moji zakázku, na faktuře zkontrolovala jméno, adresu a požadovala o bezpečnostní kód. Strunula jsem, zapomněla jsem, že toto číslo mám v SMS v telefonu. Bez něj mi zakázka nemohla být vydána. Vnucovala jsem občanku, řidičák, kartu zdravotní pojišťovny, nic nezabralo. Nabízela jsem kartičku o umělých čočkách, potvrzení o prvním očkování proti covidu i absolvování antigenního negativního testu, zase nic. Zkoušela jsem prodavačku přelstít, poňoukala jsem ji, aby fakturu nechala položenou na pultě, že se jen tak mrknu a bude to. Zase nic. Když zjistila, že to do centra mám přes půl hodiny, usmála se s dovětkem, že zásilka na mě počká.

Stála jsem na ulici a přemýšlela, jak se na zpáteční cestě vyhnout obavám z kontrolora v MHD. Když se neprokážu platným jízdním dokladem a pokutu uhradím na místě, bude mě to stát jen 800 korun. To je více, než kdybych jela taxíkem. Telefon na moji oblíbenou a spolehlivou taxislužbu mám v mobilu, zavolám, oni mě osloví mým jménem a jejich vozidlo přijede do pěti minut. Oddechla jsem si, a vzápětí si uvědomila, že volat nemám z čeho. Ihned jsem se vydala na Václavák. Zatímco v dřívějších dobách se to zde taxíky jen hemžilo, tento den jsem po nedobrovolné procházce objevila jen jeden vůz! Nevěřila jsem očím. A jak jsem byla ze situace v ráži, po pozdravu jsem se řidiče zeptala, kolik mě cesta do mého bydliště bude stát a že nehodlám platit předraženou jízdu. „Kolik si tak představujete?“, zněla odpověď? Reagovala jsem konstatováním, že snad má nějaký ceník a určitě to dovede odhadnout. Prý asi čtyři stovky a jestli chci stvrzenku a jestli má zapojit taxametr. Nekomentovala jsem, s cenou souhlasila a posadila se. Řidič se asi domníval, že by se mnou mohly nastat potíže, tak na mě na zadní sedačku ucedil, že tedy raději taxametr zapne. Když jsem zpozorovala, že zahýbá do ulice, po níž se trasa o několik kilometrů prodlouží, otravně jsem se zeptala, jestli to vezme přes most. To už asi poznal, že má jet nejkratší cestou a volant otočil na druhou stranu. Beze slov jsme dojeli před náš dům, já zaplatila 398 korun plus malé dýško a pospíchala jsem domů. V lijáku, který se strhl asi pět minut před příjezdem.

Bydlíme ve 12. poschodí a ten den se zablokoval výtah. No, príma, další karambol. Prošla jsem přízemím do druhého vchodu, vyjela do 9. patra, přešla jsem do našeho vchodu a zbytek pater došla pěšky. Táhla se za mou mokrá stopa.

Odpoledne se vyjasnilo a já musela na poštu. Výtah už jel, ale před domem kvůli průtrži mračen překážela velká louže. Přeskočit a riskovat rozplácnutí se? Zamítnuto. Našlapovala jsem jako baletka, moje padedé zklamalo, špička mi podklouzla a já balancovala, hamtala ve vodě a nabrala jsem si do bot s povděkem, že nablízku se nikdo živý z lidských tvorů nenachází.

Co mě dnešní den ještě připraví za nepříjemné překvapení? Minula jsem vřeštící a vztekající se dítě s jeho matkou ponořenou do práce s mobilem. Obloukem jsem se vyhnula bezdomovci a popřemýšlela, zda zápach se line z jeho oblečení, nebo z kontejneru, ze kterého mu visely nohy. Pár desítek metrů před poštou se nebe zatáhlo a prudkým lijákem opět zalilo zemi. Ale i mě. Pod stříškou jsem ze sebe oklepala vodu a s povděkem kvitovala roušku zakrývající půl obličeje. Bez brýlí a s urousanými vlasy mě nikdo známý nepozná.

Klienti na poště byli odbavováni rychle, než přišla řada na mě. Část úřednic opustila svá stanoviště, otevřená zůstala jen dvě okénka. Tak jsem si tam pobyla přes půl hodiny.

V obchodě s potravinami jsem zírala na ceny, které se za předchozích pár dnů nenápadně vyšplhaly směrem nahoru. Nespletl se někdo?  Karfiól za 69 korun? Kdo si to koupí? Nenápadně jsem nahlížela do nákupních košíků, květák nikde. Zato pečivo a sladkosti si téměř všichni dopřáli. A pak nemá být naše populace obézní. Tak jsem se virtuálně zařadila a do svého košíku přidala polomáčené sušenky. Proč ne? Ale asi ke mně nechtěly, protože u samoobslužné pokladny mi vypadly na zem a já je rozšlápla. Skončily v koši.

Přemýšlela jsem, že bych se měla pro dnešek zavřít do místnosti s měkkými stěnami, abych si náhodou neublížila, nebo abych nezpůsobila nějakou škodu. Pro potěšení jsem si u domu utrhla několik větviček šeříku. Vím, že moc dlouho ve váze nevydrží, doufala jsem však, že se s ním potěším alespoň do druhého dne. Chyba lávky! Nějak jsem přehlédla, že keř už odkvétá, a tak jsem svoji cestu chodbou k výtahu a jeho kabinku posypala drobnými fialovými kvítky. Škoda, že jsem netrousila okvětní plátky bílých růží. Kolemjdoucí by si mohli myslet, že tudy prošel svatební průvod. Uklidit jsem musela.Opadané kvítí jsem zametla.

Zbytek dne ušel. Při večerním usazení se v křesle a poslechu Smetanovy Mé vlasti jsem si uvědomila, že moje neúspěšné chvilky jsou v porovnání s katastrofami, kolapsy, vážnými nemocemi a ostatními hrůzami, které lidský život provázejí, velké bezvýznamné NIC.  Nepříjemnosti podobné těm mým jsou hodné zapomnění. Ale mezi námi, patří k životu.