Musí nebo nemusí? Některé ženy si život bez toho, aby s někým chodily na kávu, klábosily, svěřovaly se, nedovedou představit. Naopak je ale mnoho těch, které jsou naopak raději samy a představa, že by je někdo ze samoty vyrušoval, je děsí.

„Když jsem se nedávno ocitla v nemocnici po malé autonehodě, sestra se mě ptala, koho má kontaktovat, kdo mi přinese toaletní potřeby a tak. Řekla jsem, že žiju sama a děti nemám. Tak se zeptala na kamarádky. Když jsem řekla, že nemám kamarádky, vypadala šokovaně. ‚Určitě máte nějakou kamarádku, která za vámi ráda přijde,‘ řekla. Vysvětlila jsem jí, že nemám, ale bylo jasné, že to nechápe,“ vypráví dvaašedesátiletá Irena, učitelka. Celý život pracuje v převážně ženském kolektivu, nikdy se nevdala, i když měla pár vážných známostí. „Nyní není divné, když žena žije sama, ale je divné, když řekne, že nemá kamarádky. Je trendem žít single, ale zároveň se obklopovat přáteli, žít aktivně, sdílet své pocity, názory. Já to nedělám, takže jsem divná,“ říká.

Podobně jako ona o sobě mluví Jitka, další dáma ve věku kolem šedesátky. Pochází z Ostravy, pracuje v médiích. „Kolegové nechápou, že každý rok jezdím sama na dovolenou. Neustále mě chtějí s někým seznamovat, dohazují mi osamělé ženy, které by prý rády jely se mnou.  Syn mi také říká, že bych měla mít kamarádku. Nemám. Nepotkala jsem ženu, se kterou bych si rozuměla tak, že bych s ní chtěla trávit dva týdny u moře. Jednou jsem jela se sousedkou, byla to hrůza, lezla mi na nervy. Nikdy jsem neměla kamarádky, ani ve škole jsem neměla žádnou nejlepší. Spíše jsem se bavila s klukama a ty holčičí řeči mě nebavily,“ vypráví.

Některé ženy ve vyšším věku říkají, že pociťují, že jim dobrá kamarádka chybí. Protože taková výborná celoživotní přítelkyně mnohdy dokáže nejen naslouchat v těžkých chvílích, ale také pomoct, být po ruce, když se člověk dostal do nesnází. „Přece ale nebudu trávit čas s takzvanými kamarádkami jen proto, aby mi mohly přinést nákup, když si zlomím nohu. To si můžu zavolat pečovatelskou službu, ne? Ženy, které znám, mi připadají spíše jako drbny a takzvaně kamarádí mezi sebou jen aby se porovnávaly,“ říká Jitka.

Když se na toto téma začne mluvit, jde o velmi třaskavou směs, protože ženy, které si život bez kamarádek nedovedou představit, nechápou ty, které si za celý život takovou spřízněnou duši nenašly. A naopak. Ty, které kamarádky nemají, nechápou ty, které znají kouzlo svěřování se, nekonečných debat, nezištné pomoci. Tyto dvě skupiny si zpravidla nedůvěřují, nedovedou se vzájemně pochopit.

„Být spojen s jinými lidmi je základní lidská potřeba stejně jako pocit pohody nebo pud přežít. Kdo žije osaměle, škodí sám sobě. Ovšem lidé mají samozřejmě rozdílnou potřebu sociálních kontaktů. Zatímco někdo potřebuje být neustále s lidmi, někdo se opravdu cítí spokojeněji o samotě,“ uvedla psycholožka Julianne Holt Lunstadová, autorka výzkumu, nakolik má samota vliv na psychiku člověk ve vyšším věku. Podobně jako řada dalších psychologů je přesvědčena, že ve stáří by člověk nějaké blízké přátele mít měl.

Ovšem pozor, mnozí psychologové tvrdí, že kamarádství vznikají v dětství, v mladém věku a kdo to takzvaně nestihne, má velmi nízké předpoklady, že se mu v jeho životě objeví někdo, kdo se pak dá nazvat nejlepším kamarádem, nejlepší kamarádkou. Když člověk začne pracovat, založí rodinu, setkává se nadále se spoustou nových lidí. Poznává rodiče dětí, které jsou kamarády jeho dětí, mnoho nových lidí v práci, nové sousedy. Ale jen málokdy si mezi nimi najde někoho opravdu blízkého. Zpravidla velká kamarádství vznikají v mnohem nižším věku a nezřídka se stává, že právě ze spolužaček se stávají nejlepší kamarádky na celý život.

Zajímavý poznatek na toto téma publikovala americká spisovatelka Marla Paulová. Podle ní si lidé nejsou schopni ve vyšším věku najít nové velké kamarády či kamarádky, protože už mají mnohem vyšší laťku. „Když jsme byli mladí, šli jsme na pivo s téměř kýmkoli. Ale s přibývajícími lety dovedeme vycítit, kdo je manipulátor, hysterik, egomaniak a už pro ně v našich životech není místo.  Jsme nároční. Žena se seznámí se ženou, dohodnou se, že si někam vyrazí, jedna přijde o něco později a druhá už je naštvaná a říká si: to si myslí, že na ni budu čekat? Ale kamarádce, kterou máme opravdu rádi a provází nás celým životem, to odpustíme, nepřemýšlíme nad tím,“ říká.

Ženy, které si nenašly takzvaně nejlepší kamarádky v mládí, musejí počítat s tím, že šance, že takové najdou ve vyšším věku, je malá. Jistě, mohou se potkat se spoustou zajímavých lidí, ale takové to obrovské kamarádství na život a na smrt, o jakých se píše v románech, se zpravidla konat nebude. A mnoho žen, které kamarádky nemají, to vědí. Přesněji řečeno, moc si tímto tématem nezatěžují hlavy. Nezajímá je. Kamarádky jim totiž nescházejí. To jen ženy, které naopak kamarádky k životu nutně potřebují, si myslí, že ty samotářky musí být zákonitě nešťastné, osamělé, divné.

Zkrátka, jde o téma, ve kterém se tyto dva odlišné druhy nikdy nepotkají, neporozumějí si. Společenské ženy budou vždy o těch samotářských říkat, že jsou divné a budou si myslet: ‚Jak někdo může žít, aniž by měl nejlepší kamarádku?‘

Ty samotářské ženy si budou o společenských říkat, že jsou divné a budou si myslet: ‚Jak to, že je to nerozčiluje, že se pořád s někým druží?‘