V polovině května jsem se probudila do chladnějšího, ale slunečného rána. Pohled z okna na liduprázdné ulice ve mně vyprovokoval aktivitu a chuť projít se částečně přírodou, částečně kolem památek. S myšlenkou, že snad podobných zájemců nebude mnoho, jsem se vypravila směrem k Pražskému hradu.

Silný noční déšť po sobě zanechal mokrou zem, louže na cestičkách přecházející někde v mazlavé blátíčko. Žádné stopy napověděly, že dnes tudy lidská noha ještě neprošla. Dopolední procházku jsem začala nad parkem Maxe von der Stolea. Přiznám se, že jsem nevěděla, o koho jde. Tetička wiki mi dala vysvětlení -  byl to nizozemský politik s vazbou na Chartu 77. Že by ale po něm musel být pojmenován park? No, s tím nic nenadělám. Pohledem na část Mariánských hradeb v Keplerově ulici jsem obešla Lumbovu zahradu a ulicemi U Brusnice a Kanovnickou jsem došla na Hradčanské náměstí. Jaká to nádhera, tam, kde se jindy tísní stovky a tisíce turistů, bylo pusto a prázdno. Doslova jsem se kochala pohledem na malostranské střechy, Petřín, staré i nové stavby, zeleň v mnoha odstínech. V navazující ulici se pohybovali lidé oblečeni do šatů z první republiky a mávali vlaječkami. Natáčely se tam scény pro film Na západní frontě klid. Tudy neprojdu, vyhodnotila jsem a vydala se po Zámeckých, nikoliv Starých, schodech. Minula jsem dva nádherné automobily – veterány a přes Malostranské náměstí jsem z Letenské ulice vstoupila do Valdštejnské zahrady. Ta mě nikdy nezklame. V této roční době zde vládla čerstvá a svěží zelená barva. Potvrdila jsem si výrok, že uklidňuje. Protože se blížilo poledne, už jsem potkávala více a více lidí, kteří se ze svých domovů vydali na procházku a asi také za sluníčkem. Poklidnou pohodu kazily pronikavé zvuky páva. Zatímco pávice se procházela po posečeném trávníku, páv albín se pohyboval nedaleko vstupu do zahrady. Okouněla jsem tam, přidávali se další lidé, všichni jsme čekali, až páv rozevře svoji dlouhou vlečku. Páv se pyšně procházel, ale předvést se nehodlal. Jakmile jsme se začali vzdalovat, najednou to vedle mě zašumělo, protože někdo zahlédl rozpínající se bílou nádheru. Jenže jen zezadu. Tak jsem rychle mačkala spoušť, abych zachytila alespoň tento krátký okamžik.

Nejen v tomto koutu Prahy je co obdivovat. I když Pražský hrad je focen ze všech možných úhlů a v kterékoli denní době, mně se líbí pohledy z ochozů, pohledy na střechy, stromy, lucerny, věže a věžičky. Ale i kvůli nezaměnitelné atmosféře se sem ráda vracím. Cítím zde místní genius loci.