Když je takový hledač štěstí v blízkosti nebo přímo jde o partnera či partnerku, přináší to spoustu zajímavých situací. Především se tito lidé poznají tak, že jsou nespokojení a nikdo neví proč.

Dříve se slovo štěstí tak často v našich slovnících nevyskytovalo. Ovšem v poslední době ho používají psychologové, různí rádci na správný život, známé osobnosti, lidé, kteří mají vliv na sociálních sítích. A tak mnozí lidé podléhají pocit, že štěstí musí být nezbytnou součástí každého dne.

V tomto směru přinesl zajímavý závěr výzkum Raje Raghunthana z Texaské univerzity, který si na toto téma povídal se stovkami lidí. Došel k závěru, že čím více si lidé stanovují přesné cíle, které jim podle nich pocit štěstí přinesou, tím více se od pocitu štěstí vzdalují. „Typickým příkladem byla řada mých kolegů z medicíny. Čím nápadnější byly jejich úspěchy, ať už šlo o povýšení v práci, zvýšení platu nebo luxusní dovolenou, tím méně působili vyrovnaně i naplněně. Naopak jsem poznal řadu úspěšných a inteligentních lidí, kteří záměrně nedělali rozhodnutí, která by ke štěstí vedla, o štěstí nemluvili, ale působili vyrovnaně. Důležitější je totiž vyrovnanost než pocit štěstí,“ uvedl.

O štěstí se dříve moc nemluvilo. Populární se toto slovo v psychologii stalo poté, co jeden ze zakladatelů pozitivní psychologie Martin Seligman vydal bestseler Opravdové štěstí. Popisoval v něm faktory, které způsobují, že někdo se v životě cítí šťastný a někdo ne, bez ohledu na to, kolik vydělává, jakou má práci, jakou má rodinu, zájmy a podobně. Pozitivní psychologie a hledání štěstí se stalo oblíbenou disciplínou, Seligman se stal slavným, ovšem posléze se od této teorie začal trochu distancovat. Začalo mu vadit, že slovo štěstí se stalo zprofanované, nadužívané. Začal tvrdit, že pro stav, o který se zajímá, je vhodnější používat výrazy jako je osobní pohoda, rozkvétání, optimální prospívání. Jinými slovy, začalo ho štvát, že si pod pojmem, že jsme šťastní, představíme to, že si na sociální síť dáme fotku, na které se usmíváme od ucha k uchu. Že předstíráme, že jsme šťastní, za každou cenu, protože si to doba žádá a kdo to nepředstírá, je považován za podivného neúspěšného mrzouta.

„Moje žena podléhá různých psychologickým knihám a neustále mluví o tom, že není šťastná,“ říká jednašedesátiletý Radim. „Máme dvě hodné děti, pěkný malý domek, jsme relativně zdraví. Já se docela těším na penzi, že budu mít čas na cestování. Nevím, co si vlastně žena pod pojmem štěstí představuje, ale neustále říká, že bychom svůj život měli více naplnit, více prožít. Já fakt nevím, co si pod tím představit, mně je dobře. Když jsem ji nedávno řekl, že já jsem spokojený, řekla, že to je málo, že můj problém je, že od života nechci nic víc, že ho nežiju naplno. Dost mě tím štve,“ dodává.

Podobné problémy řeší hodně párů. Potíž nastává, když hledač či hledačka štěstí spojí svůj život s nehledačem štěstí, s člověkem, který je ale mnohdy paradoxně spokojenější. Jen k tomu potřebuje jiné věci, prožitky. „Manželství je praktická dohoda, ne generátor štěstí, jak si bohužel někteří lidé myslí,“ podotýká psycholog Petr Šmolka. Čím to je, že slovo štěstí začalo být tak hojně užíváno? Odborníci na lidské chování se shodují v tom, že za problémy stojí z velké míry sociální sítě, internet. Přesněji to, že se na něm lidé neustále srovnávají. Prohlížejí si fotky jiných, vidí, kdo si co koupil, kdo zhubnul, kdo kde byl na dovolené. A chtějí to taky. Chtějí být stejně šťastní, jako ti smějící se lidé na fotkách.

„Je moment, kdy se cítíte relativně dobře, ale pak najednou máte srovnání s někým, kdo je třeba bohatší. Přestože jste ve stále stejné situaci, začnete se cítit hůř,“ popisuje tyto stavy antropolog Martin Soukup. „Sociální sítě srovnávání vyostřují. Znáte snad někoho, kdo by se na nich prezentoval tak, že se má mizerně, že je ošklivý, že se mu nedaří? Naopak, snad všichni se tam prezentují lepší, než jsou, což vyvolává srovnávání,“ říká.

Ale možná je celá honba za štěstím zbytečná. Existují totiž teorie, podle nichž za pocit štěstí z velké míry mohou geny. Martin Seligman vytvořil jakousi rovnici štěstí a ta říká, že subjektivní pocit štěstí se skládá ze tří složek: z genů, okolností a vaší vůle. Takže, když někdo nemá vůli změnit svůj život k lepšímu, může se vymlouvat na to, že za to mohou okolnosti a geny, které mu předali rodiče. Možná, že tak bude klidnější, vyrovnanější a paradoxně spokojenější, než kdyby se neustále trápil tím, že mu štěstí uniká. Třeba právě s tímto přístupem časem zjistí, že šťastný vlastně je. A jeho okolí si oddechne.