Společné mají jen to, že se čím dál častěji opakují. A v tom mě utvrdil i nedávný článek na téma tchánů a tchyní…

Mezilidské vztahy jsou totiž moje parketa. Vím, že zdaleka nejen moje, stačí vstoupit do knihkupectví (konečně!) a na první pohled je jasné, že současná literatura představuje hotovou explozi titulů na toto téma. Není se čemu divit, vztahy mezi lidmi jsou nedílnou součástí našeho každodenního života, ať už o ně člověk stojí nebo se jim vyhýbá. Všichni s nimi máme své zkušenosti, ze kterých čerpáme a podle toho s nimi nakládáme. Každopádně je to téma čtivé, třaskavé, vděčné… a troufám si tvrdit, že i věčné.

Doba se změnila. Přestože už nic už není (a bůhví, jestli bude) jako dřív, přežili jsme. A po nelehkém období delším než rok se pomaloučku a opatrně (jak kdo) vracíme ke starému životu. Dlouho jsme se drželi doma a (víceméně) na nic si nestěžovali. Ven jsme chodili jen s rouškou, v supermarketu dodržovali rozestupy, dezinfekci stříkali i na citróny či kelímky s jogurtem a objímat s nejbližšími jsme se mohli jen virtuálně. Seděli jsme u televize a sledovali, jak se neznámý virus z daleké Číny mění ve světovou pandemii, kterou lidstvo nepamatuje. A tak jsme se s domácím vězením museli popasovat každý po svém. Ten, kdo se dobrovolně nevydal na pomoc nejhůře postiženým, naučil se třeba novému řemeslu nebo cizímu jazyku, jiný dokonale vygruntoval garáž a někdo měl (konečně!) čas poznat blíž členy vlastní rodiny…

Mně se například podařilo vydat knížku (samozřejmě o mezilidských vztazích) a přečíst spoustu jiných. Na stejné téma. Snažila jsem se myslet na něco jiného než na koronavirus, chytala jsem se každé maličkosti. Chtěla jsem zkrátka i v těch špatných časech psát o něčem aktuálním, ale pokud možno hezkém a pozitivním, alespoň z úhlu mého pohledu. Tu a tam jsem za to dostala trochu za uši, ať už tady na portálu nebo ve své knize, ale neodradilo mě to. Pandemie naštěstí mě a mé nejbližší nezasáhla fatálně (jsem za to nesmírně vděčná), a proto jsem si mohla dovolit trápit se třeba právě svojí nesmiřitelností s pozicí tchyně, kterou jsem se stala před třinácti lety, přesně 24. května 2008.

Úvah na dané téma jsem napsala už několik. Nechci se opakovat (stejně určitě budu), a tak jen konstatuji, že můj muž (na rozdíl ode mě) svoji roli tchána vůbec neřeší. Míra jeho oblíbenosti u partnerek našich synů ho nestresuje, je svůj za každých okolností a podle toho také jedná. Já bych teoreticky (vzhledem ke své herecké minulosti) roli tchyně měla zvládnout levou zadní, ale nikoli. Náš vztah se vyvíjel ve vlnách. Zpočátku záplava štěstí a bezvýhradné nadšení, potom přirozené střízlivění, oboustranné, nenápadné a lehounké jak pírko, aby po narození vymodleného potomka nastalo na jedné straně jisté rozčarování a na té druhé (mojí) přehnané očekávání. Chtěla jsem mít vnoučka občas i na víkend…

Po šesti letech jsem došla k závěru, že role tchyně se nedá naučit. Musela jsem k ní dozrát. Musela jsem toho dost uznat, hodně pochopit a taky (si) mnohé odpustit. Můj syn měl pravdu - chtělo to čas, trpělivost a vzájemnou toleranci. Nevím, jestli přispělo i odloučení během pandemie, přímluvy rodinných příslušníků nebo samotné přání (o to cennější) z úst mého vnuka, ale dočkala jsem se. Během posledních čtyř týdnů jsem si už podruhé užila společné usínání i probouzení s vnoučkem v těsném objetí. Naživo, ne virtuálně. Bez tabletu, s Křemílkem a Vochomůrkou na dobrou noc a s dlouhým povídáním ráno před snídaní… A to všechno za vlídné podpory mojí snachy. Jsem si jistá, že všechny své ostatní životní role plním vzorně (nebo se o to aspoň snažím), takže na stará kolena snad budu i dobrá tchyně. Protože moje (skvělá) snacha (možná) už konečně věří, že mou největší touhou a jedinou ambicí je být milovanou babičkou. Nic víc už od života nechci. A hlavně ani nečekám.

Hezké vztahy v běhu času vám přeje

HŠ.