Moje sousedka musela čtyřletému synovi vysvětlit, co je hovno a že se toto slovo běžně neříká. Prý to říkal Milánek ve školce a ten to slyšel doma od tatínka. A nezůstalo u tohoto jednoho slovního vyjádření exkrementu, synáček postupně přidal vylučovací zdroj a pojmenování řídké konzistence. Sousedka jen konstatovala pestrou slovní zásobu Milánkových rodičů.

Aniž bychom si to mnohdy uvědomili, naše děti vidouce naše činy  a slyšíce naši mluvu, přebírají gesta i slovní zásobu, až nám to někdy není milé. Malé děti bez příkras a studu jsou schopné v plné tramvaji vykřiknout "ten pán strašně smrdí", a my zrudneme jako krocani. Zatímco my se od zapáchající osoby odvracíme, nebo předstíráme sennou rýmu s kapesníkem u nosu, dítě nemá zábrany sdělit svoje pocity celému okolí. Divíme se, když naše dítě v obchodě ukáže velmi nepříjemně vyhlížejícímu pánovi vztyčený prostředník a kroutíme hlavou, kde k tomu gestu přišlo? Jaksi jsme zapomněli, že nás nedávno rozčílil předjíždějící řidič a že právě tímto způsobem jsme mu dali najevo, co si o něm myslíme.

Kapitola sama pro sebe jsou filmy. Kde jsou ty časy, kdy jsme se my, již hodně dlouho dospělí, smáli kouskům Toma a Jerryho, nebo zajíci a jeho věčnému vlčímu rivalovi. Pokřikovali jsme na sebe - jen počkej!, smáli jsme se hláškám Spejbla a Hurvínka a lákali se navzájem sloganem - pane, pojďte, budeme si hrát. Naše filmové hrdiny vystřídali supermani, batmani a já nevím, kdo všechno se na obrazovkách počítačů a na plátnech kin zesměšňuje, pobíjí a masakruje. O tom, co si z příběhů a chování filmových hrdinů berou děti a mládež, raději nebudu přemýšlet. Zapletla bych se do vysvětlování, spekulování, možná bych vyvodila špatné závěry, možná se někoho dotkla, nebo urazila. Jedno je pro mě jisté.

Naše děti jsou ovlivněny řečmi kreslených i hraných postav v seriálech, večerníčcích, filmech. Ti starší některé hlášky používají se záměrem upozornit na sebe, nebo někoho zaskočit, možná i někomu slovně ublížit. Ti menší vyhrknou bez rozmyšlení to, co jim utkví v hlavě. Například sousedovic čtyřletá Ema. Hrála si s panenkami vedle rodičů, kteří se bavili o tom, že prodají televizi a koupí si novou. Emička do rozhovoru zasáhla, aniž by zvedla hlavu od vlasů své panenky: "Televizi neprodáte." "A proč?" zajímali se rodiče. A dostalo se jim jednoznačného vysvětlení. "Protože jste idioti." Zaskočení rodiče se zeptali, zda Ema ví, co to je idiot. "To nevím, ale říkal to kačer Donald."