Ale nejdřív jsem se odhodlala vyměnit zip, který mě na bundě celou zimu zlobil. Už jsem ho měla několik měsíců koupený, ale zatím se mi do toho nechtělo.

Vypárání starého a nastehování nového zipu jsem zvládla v pohodě. Pak jsem si přinesla svůj starý šicí stroj a navedla správnou barvu nití. Netuším, jak je to teď u nových šicích strojů, možná jsou mnohem dokonalejší, ale já si musím seřídit před každým šitím napětí obou nití i tlak ručně. A vyzkoušet na kousku látky, aby to bylo dokonalé. Při šití vrchního zipu na tom dost záleží. Spodní nit se mi zdála příliš napjatá, tak jsem vyjmula člunek a pootočila na něm minišroubečkem. A vtom se to stalo. Minišroubek vyskočil, klepl o stůl a zmizel. Moje mysl vyhlásila stav vysokého nebezpečí. Prohledala jsem celý stůl, postupně vyklepala všechny věci na stole a ze stolu je odstranila. Součástka nikde a bez ní se šít prostě nedá. Klesla jsem na kolena. S brýlemi na nose jsem prohledávala podlahu pod stolem a v okolí. Zase nic.

Rezignovaně jsem uklidila šicí stroj i rozpracovanou bundu. Udělala jsem si kávu a přemýšlela, co dál. V rozrušení prvního okamžiku mě napadlo odvézt šicí stroj do sběrného dvora a na domácí šití definitivně zapomenout. Tuhle variantu jsem však nevstřebala. Pak jsem si vzpomněla na starého opraváře šicích strojů, kterému jsem občas nechávala svůj domácí poklad vyčistit, promazat a seřídit. Telefon nebral, kdoví, zda ještě funguje. Pro jistotu jsem zavolala i do speciální prodejny, kde kromě všeho na šití prodávají i součástky do šicích strojů. Dobře a fundovaně jsem si popovídala o svém malém domácím neštěstí, ale byla jsem ujištěna, že součástky pro tak staré šicí stroje určitě nevedou. Jedině si mohu přinést svůj starý člunek a vyzkoušet, zda se nenajde nějaký vhodný z těch nových. Nic moc, ale aspoň malá naděje.

Dopíjela jsem kávu a vybavila jsem si, jak jsem si tento tehdy moderní šicí elektrický stroj koupila. Pamatuji si docela přesně, že to bylo v září v roce 1977. Utratila jsem za něj svou první výplatu. Toužila jsem po něm dlouho, protože až do té doby jsem šila jen na prastarém maminčině šlapacím stroji, na kterém se skvěl nápis Bobina. Šít jsem se naučila docela brzy, nejspíš v době, kdy jsem měla sílu sešlápnout tu velkou kovovou plochu, jejímž pohybem se šicí stroj poháněl. Ostatně tehdy to byla docela nutnost, pokud se člověk chtěl trochu slušně oblékat. Na stroji jsme se tehdy střídaly já se sestrou a s maminkou. Sestra byla vyučená švadlena, leccos jsem od ní pochytila. A zbytek se naučila metodou pokus omyl. Našimi mistrnými kousky byla spousta šatů do tanečních, ale tehdy se šila i řada úplně obyčejných věcí jako je třeba povlečení.

Šicí stroj, který jsem v mládí zakoupila, mě věrně a spolehlivě provázel po celý život. V minulém století jsem na něm ušila všechny záclony a závěsy do bytu, ale i roztomilé košilky pro očekávaná miminka. Řady dětských zimních bund a oteplovaček pro své syny, kostýmy na karnevaly, nespočet halenek, šatů, sukní a kalhot. Teď už ho používám hlavně k úpravám oděvů pro celou širokou rodinu. V první fázi epidemie byl také dobře využitý pro šití roušek. A stále je potřeba zkrátit nějaké kalhoty či rukávy, vyměnit zipy či opravit rozpárané švy. Uměla bych existovat bez šicího stroje? Nebo stojí za to si koupit nový a učit se, jak ho ovládat? Nebo radši zabrousit do bazaru?

Spousta věcí se mi honila hlavou. Naštěstí se nakonec vynořil ještě jeden nápad. Pečlivě jsem zametla celou podlahu v místnosti, kde jsem minišroubek ztratila. Objevila jsem ho po pečlivém prozkoumání hromádky smetí. To bylo radosti! Zip je už všitý, bunda uložená. A poučení pro příště? Střežit tuhle malou, ale veledůležitou součástku jako oko v hlavě!