Věděli, že si chci tento sen splnit, a tak mne předběhli. Možná, abych třeba nevycouvala. Jsou tak trošku škodolibí, ale příjemně. Mám je moc ráda a Pavel (šéf) se těšil, že mne odveze a uvidí vše v přímém přenosu.

Jenže člověk míní... V době, kdy jsou seskoky, mám zrovna prodej zmrzliny a toho roku bylo celkem hodně práce, museli jsme to odložit. Ani další rok mi nepřál, tentokrát to bylo vinou počasí. A nevyšlo to ani do třetice kvůli covidu.

Sledovala jsem stránky seskoků, byla v telefonickém kontaktu. Konečně byly hygienou seskoky povoleny, a proto jsem využila první den 19.6. v 8:30 hod. Počasí už týden vycházelo a já měla jenom strach, aby se to zrovna v sobotu nepokazilo. Proto jsem o tom mlčela, abych to nezakřikla. Věděl to jen bratr, který mne vezl na letiště, a Pavel (šéf), který si to musel nechat ujít pro nemocenskou.

Počasí mi opravdu přálo, byl to velký zážitek, který se vám pokusím zprostředkovat detailněji.

Myslela jsem, že cestou budu mít nějaké divné šimrání, jestli jsem se vůbec dobře rozhodla, ale nic se nedělo. Na letišti nás přivítal vedoucí celého týmu p. Bláha. Po vyplnění všech náležitosti, negativní potvrzení a další, nás seznámil (byli jsme tam čtyři) s celým průběhem pomocí videa a odpověděl na případné otázky. Dostali jsme kombinézy a šli k zastřešenému místu, kde si nás měli přebrat instruktoři. Přišel ke mně pohledný muž, představil se jako Marcel a že bude mým „doprovodem“. Ještě stále mi nedocházelo, k čemu jsem se to „upsala“, ale pohled na příjemného a milého chlapa mi už vůbec nedovolil mít nějaké obavy.

Marcel mě nasoukal do popruhů, pozapínal a upevnil, co se dalo. Většina mne zná, že jsem samá legraci, takže ani zde to nebylo jiné. Připnul si mne k sobě, což jsem ani nepostřehla. „Zakloň se dozadu na mne a hlavou se o mne opři.“

„Jo, a spadnem oba.“ Řekla jsem, když jsem měla pocit, že padám dozadu.   

„Neboj, já tě jistím a teď mne kopni nohama do zadku. A tak budeme padat,“ dodal, když jsem byla pod ním zavěšená. Sice se mi ho nepodařilo kopnout, ale zvládla jsem to prý na jedničku. Samozřejmě vše proběhlo s humorem.

Opět jsme se oddělili a šlo se k letadlu. Když jsem viděla ten malý prostor (přibližně 70x160cm), kde si musíme sednout čtyři, začala jsem se smát. Mou reakci raději nebudu komentovat. Vlezla jsem jako první a za mnou Marcel. Má představa byla, že už tam nikdo nevleze, ale musela jsem pokrčit nohy, abych se dostala co nejdál, a doslova na mne se nelepil Marcel. Jak se tam nasoukali ti další dva, nevím, nemohla jsem se ani otočit. Aby si mne Marcel mohl pořádně připnout, posadil si mne na klín. Pocítila jsem přitažení popruhů a potom jsem se mu opět posunula mezi nohy. Pohodlné to zrovna nebylo, ale těch 20 minut, než se zahřál motor a než jsme se dostali do potřebné výšky 3000 m, se dalo vydržet. I přes stísněné podmínky nám humor nechyběl ani v letadle. Těsně před výskokem si mne Marcel opět posadil na klín a dopnul zbývající popruhy, které nás těsně pojili tělo na tělo nebo spojili v jedno tělo? A prohlásil, že už mám na zádech padák. Otevřela se malá dvířka a dovnitř zasvištěl ostrý silný vítr, až mi zalehlo v uších.

Prostor se zvětšil, když první dvojice „vypadla“. Přišla řada na nás. Společně jsme se posouvali dozadu jako jeden člověk. Marcel vysunul jednu nohu ven a totéž jsem postupně musela udělat i já. Dát nohy až na konec schůdku, aby Marcel vysunul i druhou nohu. Mluvit se už nedalo, protože nic nebylo slyšet a pak mi Marcel zaklonil hlavu dozadu na jeho hruď a najednou to byl kotrmelec a už jsme letěli volným pádem 40 sekund. Prohlížela jsem si vše pod námi. Nádhera. Ani jsem nepostřehla, kdy Marcel otevřel padák, ale najednou se pád zpomalil a my se mohli domluvit. S padákem jsme letěli asi 6-8 minut. Těch pár minut stačilo, abych viděla ten nádherný pohled na zelenou plochu a letiště pod námi. A najednou mi bylo vše jasné.

„My přistaneme na střeše?“

„Ne, kousek dál, do bazénu.“ Zažertoval Marcel.

„To raději ne, neumím plavat.“

„Tak se nedá nic dělat, musíme přistát na louce jako vždy. Zvedni nohy….“ A už jsme seděli na zemi.

A ve chvíli, kdy jsem dosedla na zem, jsem věděla, že si to v brzké době musím zopakovat. A pokud možno ještě letos. 

"Těším se na další seskok" prohlásila jsem.

"Pozor, je to vysoce návykové," uslyšela jsem Marcela.

"Je mi to jasné, proto do toho půjdu znova," prohlásila jsem a bylo rozhodnuto. Mám nového koníčka.

Jak přípravu, tak v letadle, seskok i přistání Marcel natáčel na video, a tak se těším, až to budu znova prožívat. Na závěr ještě foto na rozloučenou, převzít certifikát o seskoku a jelo se domů. Zabalit věci, nastartovat koloběžku a hurá prodávat zmrzlinu.

Myslím, že jsem v minulém životě musela být asi nějakým opeřencem, že mne lákají lety a hlavně výšky. V době, kdy vychází tento článek, už mám naplánovaný další seskok, snad mi opět vyjde počasí.

A tak zase skončil můj další zážitkový příběh. Plánům, ale ještě není konec, a tak se snad dočkáte dalšího splněného snu.