Nevysvětlitelně jsem ve sváteční den 6. července probudila už po páté hodině. Za okny bylo světlo a bezmračná obloha byla příslibem pro horký letní den. Chvíli jsem se převalovala, vylézala z postele a střídavě se mrkla na íčko a z okna. Nakonec jsem usoudila, že se spaním je konec a nejlepší bude vyjít si ven. Sluníčko se snažilo vysušit rosu, ale moc se mu to nedařilo. Zatímco já jsem se snažila jít raději po chodníku, mokrá tráva vůbec nevadila zajícům popásajícím se mezi paneláky a trpělivě ukusujícím stébla jedno po druhém. Celá množina tří sídlištních zajíců ode mě dostala kolektivní jméno Ferda. Když přijede vnučka, hned se po nich shání a mívá z nevšední podívané velkou radost. 

Co nejrychlejším krokem jsem se snažila dostat na kraj města. Hned za posledním domem se táhnou zlátnoucí lány a mezi nimi se vine polní cesta. Na obzoru někdy je a někdy zase není vidět hradba vrcholů Českého středohoří. V tuto časnou hodinku stály kopečky hezky vedle sebe jako vymalované, ozářené ranním slunkem. Královnu středohoří Milešovku se snažil políbit mráček. Ráda tudy chodím v každém ročním období, každé má něco do sebe. Ale přece jenom teď, kdy se zelené lány před očima mění ve zlato, sem tam protkané červenými máky, modrými chrpami či bílým rmenem, je nejkrásnější. Za chvíli přijedou zatím vyčkávající kombajny a pole změní v pichlavá strniště. Kdo by na to ale myslel právě teď, když je tak krásně? 

Vyšlapovala jsem si, proti mně na obzoru Házmburk v nezvyklém pohledu. Po chvíli cesta uhýbá ostře doprava, zvolna stoupá a zdá se, že je téměř nekonečná. Znám ji velmi dobře, a přesto zas a znovu žasnu a divím se, jako bych tu byla poprvé. V krajině jsem po ránu byla úplně sama, v tuto dobu mě neprovázeli ani skřivánci. Slunce se do mě začínalo opírat a v duchu jsem se na sebe zlobila, že jsem nevyrazila dřív. Vystoupala jsem k nejvyššímu bodu s nejlepším výhledem a vyplašila káni, která rychle vyletěla do výše. Zřejmě jsme se trochu lekly obě. Chvíli jsem se rozhlížela a kochala barvičkami a po pořádném doušku vody se vydala na zpáteční cestu. 

Dívala jsem se bůh ví kam, když mou pozornost přitáhl pohyb na cestě daleko přede mnou. Takovou siluetu znám jen z obrázků, že by? Chtělo se mi protřít oči, ale to bych ztratila drahocenné vteřinky, které nesmím promarnit! Instinktivně jsem navyklým pohybem hledáček fotoaparátu přiložila k oku a nevěřícně zírala. Nezdálo se mi to, spatřila jsem opravdovou živou lišku! V těchto místech bych ji opravdu nečekala. Byla tak daleko, že o mně asi nevěděla. Vydala se po cestě směrem ke mně a já jsem dychtivě mačkala spoušť. Prodleva mezi jednotlivými záběry se mi zdála nekonečná. Když už jsem doufala, že přijde tak blízko, aby fotky byly koukatelné, skokem zmizela ve vysoké řepce. Ozval se z ní ryk a liška si pravděpodobně ulovila snídani. Pózování se nekonalo. Také můj žaludek se začínal ozývat, slunce už nemilosrdně pálilo a bylo na čase zrychlit krok. 

Cestou jsem přemýšlela o tom, že všechno má svůj čas. Kdybych vyšla z domova dřív, připravila bych se o toto setkání s liškou. Usoudila jsem, že všechno se událo tak, jak se udát mělo a tak je to v pořádku. Mou radost ze setkání s liškou navíc ještě umocnila skutečnost, že podobnou událost jen pár dní přede mnou zažila další íčkařka Elena a napsala o ní krásný článek s fotodokumentací. Je to náhoda?