Snídani jsem si připravila sama a vychutnávala jsem si ji na terase.

Vypravila jsem se opět k moři. Od penzionu se dá k moři dojít asi za deset minut, záleží na tom, jaké místo si chcete vybrat. Na vzdálenější pláž je to asi půlhodina. Já se nepotřebuji vystavovat na veřejné pláži, tak volím malou mořskou zátoku, kam je schůdný přístup a bezpečný vstup do moře.

Najednou začalo pršet. Ani nemá z čeho, žádné černé mraky nad mořem nevidím. Honem vytahuju foťák a cvakám mořský déšť.

Než jsem stačila vybrat, z kterého úhlu by bylo padající kapky lépe vidět, bylo po dešti. 

U břehu je srocení. Děti na něco ukazují, táta fotí, máma gúgluje, co to je. Když se vynadívali, nafotili a odešli, šla jsem se taky podívat. Na břehu ležel černý tvor, spíš netvor a hýbal se.

Mořský sumýš veliký asi dvacet cm se snažil dostat do vody. Pomohla jsem mu. 

Obecně se mu říká mořská okurka. Narazila jsem na něj v moři už mockrát, ale netušila jsem, že to, co pod vodou vidím, je živý tvor.

Ono to na mořském dnu vypadá jak nějaký kořen, ztrouchnivělá větev nebo (s prominutím) hovno.

Zkouším fotit asi půl metru pod hladinou, ale to už se špatně fotí, protože sem světélkuje obloha

Tak opusťme zookoutek a věnujme se focení ostrova, jak ho moje oči vidí. Po včerejší galerii Chorvatská modrá jsem se dneska soustředila na bílou a vznikla galerie Chorvatská bílá

A co ještě oči vidí? Vanda pro mne měla překvapení v podobě chutné večeře. Toto je zdravé eko kedlubnové zelí a pochutnala jsem si na něm kde? Ano, na terase!