Musím upřesnit to „šup na letiště“ - obvykle to probíhá tak, že já, v děsu, aby nám to proboha snad neuletělo, tam sedím už spoustu hodin předem, Karel se netečně přiklátí plus mínus pár minut v předpisovém čase a vévodkyně Marcelka elegantně a s bohorovným úsměvem přišustí, když už nám tečou nervy a piloti skoro túrujou motory.

Dobrá, tak pro úplnost upřesním i pojmy „do teploučka“ a „nízkonákladově“, ty nám totiž taky občas nevycházejí. Například ve slunné  sladké Neapoli, kam jsme se loni odjeli schovat před březnovou sychravostí Prahy, jsme týden těžce „klepali kosu“ a zahřáli se vlastně zase až po návratu na Ruzyň. Studený překvapení jsme zažili třeba i v Maroku, tam mi dokonce při výletu na Sahaře zimou zmodraly ruce. Španělsko nám zase připravilo kanadskej žertík v tom, že zatímco na souši panoval nesmírnej pařák, moříčko bylo nekoupatelně studený.

No a nízkonákladovost? Nejsme milionáři, jezdíme bez cestovek a agentur, sami si vždy vyinternetujeme nejlevnější letenky a ubytování. Zjistíme si i základní informace o možnostech úsporného papaní a bumbání. V tom už máme zkušenosti, nicméně už taky ze zkušenosti víme, že tam venku číhají démoni, rozhodnutí náklady cesty nám pořádně zvednout. Mají různé převleky, například do podoby italského letištního taxikáře, který vám na konci cesty k částce na taxametru jednak přičte horentní sumu za to, že svezl i vaše zavazadla, a navíc požaduje zaplacení prý průvodcovského výkladu, který vám údajně cestou poskytl. Démon může vypadat i jako pohledná letištní úřednice, která se v evidentně  blbý náladě rozhodne, že Karlův okolečkovanej kufírek, kterej toho s ním už bez jakýchkoliv problémů hodně nacestoval, podle jejího názoru právě teď neodpovídá parametrům palubního zavazadla, a Karlík musí mocně připlatit, aby mu ho vůbec vzali do letadla.

Mnoho „ždímacích“ démonů na vás čeká i v oblasti papání. Naše výprava si sice všude většinou nějaký ten dlabanec uklohní z nakoupených surovin sama, ale i ochutnávka místních specialit v restauraci přece patří ke koloritu cestování. A právě tam číhají a jsou rafinovaní. V Marakeši nás třeba nalákala cedule s přijatelnou cenou tradičního skopového ražněčí, a až při placení nám s úsměvem pan Ahmed nebo jak se jmenoval, oznámil, že inzerovaná cena se vztahuje na každou jednotlivou špejli, kterých bylo v porci cca deset, o příloze nemluvě. V hospůdce ve starobylém  Herculaneu pod Vesuvem měli zase na turisty připravenou fintu, že dobré ceny pod obrázky na jídelním lístku se vztahovaly jen na ochutnávkové miniporcičky, což se ale člověk dozvěděl, až když solil nekřesťanské peníze za porci normální. No a samozřejmě kolem cestovatelů asi všude na světě krouží démonstvo zlodějíčků, mně osobně třeba v Maroku šlohli mobil hned po příjezdu.

Někdy se ale podaří řádění náklady zvyšujících démonů zázračně uniknout. Naší partě se to stalo nedávno při týdenní návštěvě Malagy. V tomhle moc krásném městě jsou úplně na všech přechodech semafory a nás udivovalo, jak ohniví a temperamentní Andalusané disciplinovaně a trpělivě čekají na zelenou. I tehdy, když široko daleko není v dohledu žádné auto. To my jsme si klidně a bez váhání přecházeli, jak je u nás doma obvyklé. Až předposlední den nám kamarád, který ve Španělsku žije, prozradil, že policajti za to nekompromisně od každého vyinkasujou 300 euro. Měli jsme kliku jako hrom, protože policejních hlídek rejdilo všude kolem plno. Jen pro zajímavost, „flastry“ za prohřešky jsou tam fakt tučné, třeba za neuklizení psího exkrementu se platí 750 eur, tedy asi dvacet tisíc kaček.

Je jasné, že nejrůznějších démonů působí v oblasti cestování mnoho. Třeba ti, kteří zařídí, že si zapomenete přibalit nabíječku, že si spálíte ramena, že dostanete běhavku po proslulé místní lahůdce, že ve vedlejším pokoji se ubytuje uřvaná skupina Němců, že… prostě další a další! Neutečete jim, nezkoušejte to! My s Marcelou a Karlem jsme se usnesli, že naše cestovní parta je prostě bude přehlížet s pohrdavým úsměvem a nenechá si kazit celkový zážitek. Funguje to, doporučujeme!