O HYPOCHONDRII

Když jsem se nedávno vracel od lovosického zubaře s bolavými zády a skoro vykloubenou sanicí, neměl jsem zrovna optimistickou náladu. Navíc mě pronásledovala neodbytná myšlenka. A trápila mě celou cestu až domů. Nejsem náhodou hypochondr? Hlavou mi totiž začaly vířit všechny moje možné a nemožné choroby, až jsem se toho zhrozil. Při této chmurné úvaze jsem si bohudík vzpomněl na knihu vynikajícího anglického spisovatele Jeroma Klapky Jeroma – Tři muži ve člunu /o psu nemluvě/.

V této knize jeden ze tří přátel, Jerome, si pročítá lékařský slovník a při tom s hrůzou zjistí, že má všechny uvedené choroby, kromě sklonu k samovolným potratům.

Tato humorná vzpomínka mě uklidnila a uvědomil jsem si, že jsem se až takhle daleko s  uvažováním o svých zdravotních patáliích ještě nedostal. Zůstávám zatím na svých patnácti diagnózách. Nebo že by jich bylo jen čtrnáct? Červík pochybnosti opět ve mně zahlodal.

Našel jsem si raději heslo „hypochondrie“ na webu. Ten mne dokonale uklidnil. Podle jednoho článku je hypochondrie charakterizována úzkostným sebepozorováním a strachem z nemoci. Takový člověk je vlastně zdravý. Jen se bojí. Takže já se svými patnácti diagnózami nemohu být v  žádném případě hypochondrem. Je to uklidňující zjištění.

Podle článku požívá takový hypochondr množství vitamínů a nejrůznějších podpůrných prostředků. A navštěvuje mnoho doktorů, jen aby mohl doma vítězně prohlásit:

„Tak vidíte, vždyť jsem vám to říkal.“

Tak tohle se mě vůbec netýká. Vitamíny ani nějaké podpůrné prostředky nekupuji, a tedy nepožívám. I když bych možná jeden podpůrný prostředek potřeboval. Ale tyto potravinové doplňky, jak se jim odborně říká, jsou jeden obrovský komerční byznys a ten nehodlám podporovat.

A co se týče doktorů, tak ty nemám rád od doby, kdy jsem zjistil, že po každé návštěvě doktora mi přibyla do seznamu jedna nová choroba. Děkuji, ale ta patnáctka mi úplně stačí. Nebo že by těch diagnóz bylo přece jen čtrnáct? Raději to půjdu přepočítat.

Jendo, moc pěkné zamyšlení. Počítat své diagnózy mě nikdy nenapadlo. Možná proto, že jich nemám tolik jako ty. O těch hlavních vím; občas se připomenou samy. Coby založením mírný masochista nemůžu být současně hypochondr. Tyto postoje člověka ke své vlastní tělesné a duševní schránce se vylučují.

Věta „Vidíte, já jsem vám to říkal“ se uvádí na webu jako nápis na náhrobní desce hypochondra. Což je sice vtipné, ale ten hypochondr by měl být v uvozovkách.

Tři muže ve člunu samozřejmě znám; je to kouzelné a zábavné čtení. Navíc ze staré, dobré Anglie.

Zubaře se nebojím. Chodím k němu dokonce ráda. Vždyť jsem o něm napsala i básničku (Zuby). Ale bylo mi žinantní mu ji věnovat. I když by měl nejspíš radost. Jistě bych byla první pacouš, který ho velebil ve verších.

Samozřejmě se někdy bojím. Když nevím, co mi je; jak dopadne vyšetření; před operací. To je přirozené. Ale nechci být u lékařů za sraba.

Nepožívám množství vitamínů, pouze dva. A občas vypiju rozpustný. Ten, který ty považuješ za jedovatý.

Na webu jsem našla dva podobné humorné citáty:

„Hypochondr je člověk, kterému je dobře, když je mu špatně.“ Otakar Fišer (překladatel, dramatik, básník a kritik; 1883 – 1938).

„Hypochondr: Člověk, který se necítí dobře, když se cítí dobře.“ Robert Lembke (německý televizní moderátor; 1913 – 1989).

Můj milý Jendo, tak na zdraví!

 *