Tou cizí říší je míněna říše medúz obecně – přesněji pak výstava Vesmír v akváriu, která mne nadchla a okouzlila. Stačila jsem si ovšem přečíst jen následující  informace, protože jsem s sebou měla dva vnuky (jistě chápete, proč  jsem nestihla číst všechny zajímavé popisky). A sice například, že medúzy jsou z 98 % tvořeny vodou, nemají mozek ani srdce a že tu byly už před brontosaury. Čili jsme se během této nádherné výstavy ocitli v pravěku. Co na tom, že uprostřed pravěku objevili vnuci klouzačku (zdálo se mi to skoro jako obrazné vyjádření toho, jak relativně rychle ubíhá na Zemi čas od doby, kdy jsme se na ní objevili my, lidé. Chvíli jste v pravěku a posléze si už podáváte ruku s robotem – což se nám v tento den skutečně všechno stalo. Samozřejmě ve skutečnosti to tak rychlé z lidského pohledu není.

Stačila jsem přelétnout informace o jedné z největších medúz, a sice „medúze z hřívy lva“, dorůstající až 50 cm a jejíž bodnutí může způsobit puchýře, podráždění, svalové křeče a ovlivnit i dýchání a srdce (Cyanea Capillata – Talířovka obrovská). A okamžitě jsem si vzpomněla, jak mne kdesi ve Španělsku při koupání na kraji, asi metr od pláže (!), cosi , co jsem vůbec nespatřila  (možná naštěstí, či bohužel) při přílivové vlně bodlo do břicha. Ještě, že jsem tenkrát nebyla dál v moři…teda nevím, jestli to byla zrovna Talířovka, ale byla to pořádná pecka a já sotva vylezla po čtyřech na břeh. Bolest trvala celý den až do večera a byla skoro pekelná a já měla pořádný strach a nevěděla, jestli nemáme vyhledat doktora. Proti nevinným medúzám v Bulharsku, z nichž některé se daly bez obav vzít i do ruky, to byl teda pěkný rozdíl ! Ale jak vidíte, přežila jsem, i když mám nepříjemný pocit, co to všechno tenkrát mohlo způsobit. Od té doby jsem pro jistotu vždycky nosila do moře radši plavky vcelku, i když nevím, jestli by to byla dostatečná ochrana. A taky mám k moři a všem jeho živočichům veliký respekt.

Po výstavě jsme absolvovali ještě na střeše obchoďáku skoky na malých trampolínách (tedy bez mé účasti, já pouze dozorovala), poté návštěvu kreativní herny, kde děti mohly vymalovat předem dané obrázky, naskenovat si je a na třech velkých zdech se posléze tyto obrázky objevily živé, upravené přes počítač buď jako kosmonauti, rakety či medúzy a proháněly se sem a tam. Děti pak musely hledat a identifikovat ten svůj výtvor, což byla docela zábava. Pro mne míň, protože mě nutily samozřejmě vyfotit právě ten jejich a já musela lítat podél zdí a chytat ho.

Dále jsme pokračovali přes dva kopečky zmrzlin (jeden za 40,--) a já vzpomínala na čas, kdy můj kopeček v mém dětství stál snad necelou korunu – už si to přesně nepamatuju…i tak od té doby pokročil čas, který nezastavíš...

A naše putování jsme zakončili u robůtka. Ne lecjakého. Úžasného ! Stál tam, kroutil hlavičkou, jakoby pozoroval lidi procházející kolem. Mlčel. Měl krásné ručky s prstíky, těmi taky pohyboval. Vnuk nevydržel a jemně ho za tu ručku vzal. A náhle se z robůtka ozvalo: Nešahej na mě, mě to lechtá! Uskočili jsme všichni tři dozadu, jak jsme se lekli, protože jsme to nečekali. A pak se robůtek začal předvádět. Komunikoval s námi! Já nejdřív koukala, kdože to sedí někde za počítačem a mluví za něj. Ale robůtek tak byl naprogramován. Děti z něj byly paf. Tak jsme si s ním chvíli hráli a povídali a bylo to příjemné zakončení příjemného odpoledne.

A zároveň se mi zdálo, jako bychom vlastně během pár hodin absolvovali takovou pomyslnou cestu z pravěku do budoucnosti. Doufám jen, že v té naší daleké budoucnosti ovšem nezůstane jen umělá inteligence a medúzy.  :-))