Sice nejsem z cukru, ale uznejte, že šmajdat někde po cestách a občas i necestách v blátě a dešti není to pravé ořechové. Nohy už mě pěkných pár dní svrběly a táhlo je to někam dál než na stereotypní couračky kolem našeho města. Praštila jsem pěstí do stolu a rozhodla se, že v pátek 16. července bude počasí tak akorát na pěší výlet.

Za cíl jsem zvolila zříceninu hradu Házmburk. Sice jsem tam byla už několikrát, ale to vůbec nevadí. Prozkoumám totiž další cestu, kterou jsem ještě nikdy nešla. Většina turistů, používajících k přiblížení ku hradu čtyři kola, zvolí jako výchozí bod Klapý a písmeno P, označující v mapě parkoviště pod hradem. Zaplatí parkovné a jde na hrad podle mě tou nejnemožnější cestou, vedoucí stále lesem. Já chodím nejraději po červené turistické značce z Libochovic. Ta ze silnice odbočí do pole a pozvolna stoupá. Turista má hrad stále na očích, sleduje, jak se přibližuje a jen poslední úsek spojí s cestou, vedoucí z parkoviště. Tím však nejsou možnosti, jak se na hrad dostat, vyčerpány. Další cesta vede ze Slatiny a právě pro ni jsem se rozhodla. A z hradu se nebudu vracet, nýbrž budu pokračovat po další, mnou dosud neprošlupnuté cestě, a sice do Třebenic na vlak.

Ve Slatině mě překvapila řádka rodinných domků s červenými střechami ve směru k Házmburku, postavená dle nápisu na pomníčku Českým červeným křížem jako mezinárodní humanitární pomoc ke zmírnění následků povodně z roku 2002. Žlutá značka vede po polní cestě bez okolků rovnou k hradu. Cestu lemují meze zdobené barevným lučním kvítím a lány zlátnoucího obilí. Jde se po ní opravdu dobře. Poslední úsek cesty k hradní bráně je společný s ostatními trasami. Dospělé stojí vstup 100 Kč, děti a seniory 80 Kč. Kdysi rozlehlý hrad, který husiti nikdy nedobyli a za husitských válek zde byl uschován kostelní poklad z Pražského hradu, jeho vlastníci Zajícové opustili poté, co se přestěhovali na nedaleký Vodní hrad v Budyni nad Ohří. Hrad poté pustl a nejzajímavější, co se z něho dochovalo, jsou dvě zdaleka viditelné charakteristické věže. Dolní Černá, postavená z tmavého čediče, prý sloužila jako vězení. Horní Bílá, součást hradního jádra, slouží dnes jako rozhledna. Poctivě jsem počítala schody a dostala se k číslu 125. A na věži se mi bohužel přihodilo to, co se mi vůbec nehodilo. Nad věží i mou hlavou se rozprostřel jako obrovský šedivě zapraný ubrus veliký mrak a zakrýval sluníčko. Vytáhla jsem svačinu a doufala, že ubrus někdo tam nahoře zase složí, leč nestalo se tak. "fotogenická panoramata" se jaksi nekonala. Zub času pracuje stále a některá místa, kterými jsem ještě nedávno procházala, jsou zasypaná padajícím kamením.

Trochu zklamaně jsem se vydala na další cestu - směr Třebenice. Náladu jsem si vylepšila na červené značce u obrovských ovocných sadů, kde zrají naše české šťavnaté plody. Polní cestou jsem kráčela dál jako osamělý poutník, teď už zase omámená slunečními paprsky a letními vůněmi, přes vesničku Sedlec a s výhledy na hradbu Českého středohoří, až k silnici směr Třebenice. Tady skončila romantika a nastal všední den, zakončený honem na Švestkovou dráhu. Nesmějte se, taková dráha opravdu existuje. Vláček si to šupajdí středohorskými sady a odtud jeho zažitý název. Zbrocená potem jsem do něho usedla a krásný výlet spokojeně zakončila. Trasa měří 11 km.