Byl vystavěn v letech 1829 až 1833 v empírovém slohu a jeho autorem byl vídeňský architekt Heinrich Koch. Ten rovněž stojí za vznikem letohrádku Kinských v Praze na Smíchově. Budova, která je starším dvojčetem (1828-1831) kosteleckého objektu, byla rodem Kinských darována hlavnímu městu Praze, a tak již není majetkem rodiny.

Ale zpět k osudu sídla v Kostelci nad Orlicí. V roce 1951 zde bylo umístěno ředitelství Výzkumného ústavu pro živočišnou výrobu. V suterénu zámku, kde byly kuchyně a provozní prostory, se dokonce jednu chvíli chovala selátka a slepice. Roku 1975 pak výzkumníci budovu opustili a zkáza domu nezadržitelně pokračovala. Jako zázrakem nikoho nenapadlo začít kácet v zámeckém parku a ten si naštěstí svůj velkolepý vzhled udržel a vzácné dřeviny z celého světa ho zdobí dodnes.

Zámek znovu do vlastnictví rodiny převzal v roce 1992 hrabě Josef Kinský. Bylo mu v té době již přes 80 let a málokdo věřil tomu, že se mu podaří složitou rekonstrukci dokončit. Zámek měl porušenou statiku a v celém objektu „řádila“ dřevomorka. Nákladnou rekonstrukci Kinští hradili z vlastních prostředků. Svého majitele změnila například sbírka trofejí z cest do Afriky, kterou uspořádal otec Josefa Kinského, František Josef Kinský, ale Josef Kinský dobře věděl, že pro rozsáhlé opravy zámeckého areálu musí vybudovat ekonomickou bázi. A tak šel do velkého rizika, zapůjčil si nemalé prostředky pro zakoupení cihelny a začal s výrobou. Všechny vydělané a uspořené prostředky do poslední koruny následně investoval do nekonečných oprav zámku. Ty trvaly až do roku 2008.

S rekonstrukcí mu pomáhal jeho syn František Kinský, který také dokončil celkovou přestavbu hlavní budovy zámku. Hrabě Josef Kinský i přes to, že v padesátých létech pracoval v uranových dolech v Jáchymově a v Příbrami, se dožil obdivuhodného věku 97 let a ještě spatřil opravené rodinné sídlo. O jeho životní pouti a především o opravě celého kosteleckého areálu vznikl dokument Občan Kinský.

Půvab zdejšího zámku spočívá v jeho útulnosti. Procházíme zařízenou jídelnou, knihovnou a jednotlivými pokoji. Připadá nám to jako že současní obyvatelé si jenom někam odskočili a že se každou chvíli vrátí. Perfektně provedená restaurátorská práce je vidět na každém předmětu, především na nábytku ve stylu biedermeier.

I když patříte k pravidelným návštěvníkům našich památek, jistě se při každé výpravě těšíte na něco neobvyklého, na něco, co jste jinde neviděli. Vaší pozornosti tady nesmí uniknout dřevěná skládací postel, kterou dědeček současného majitele František Kinský využíval při svých cestách do širého světa. Zámek poskytuje zajímavé pohledy na život šlechty v první polovině 19. století  a seznamuje návštěvníky s historií rodiny Kinských.

Současný majitel hrabě František Kinský vytvořil z areálu kulturní a společenské centrum. Sám je moderátorem mnoha koncertů a společenských událostí. Ve svém koníčku se zdokonalil v roli průvodce televizním dokumentárním cyklem Modrá krev. Svojí působností ovlivňuje i život Kostelce nad Orlicí, kde je od roku  2014 starostou.

Vašemu zájmu by neměla uniknout ani Toniova zámecká kavárna a restaurace přímo v parku. Na místo honosných kočárů, které zde kdysi stály, dnes můžete posedět u gastronomických skvostů. Kuchyni ovládá Kristian Kinský, syn současného majitele. Vše, co se tu nabízí, je z čerstvých produktů. Nejde v žádném případě o přehlídku prefabrikovaných jídel a zákusků, pocházejících z anonymních vývařoven. Tady je to opravdový zážitek.

Hraběti Františku Kinskému jsme položili pár otázek:

Jistě jsou nějaké předměty,které v zámeckém interiéru postrádáte. Po čem se Vám nejvíc stýská?
V zámku jsem žil do svých dvou let, a to zhruba do poloviny roku 1950. Moje vzpomínky sahají pouze do pokoje, v němž jsem tehdy bydlel s mojí matkou. Otec byl v tu dobu již vězněn. Pamatuji si zařízení tohoto pokoje, ale pouze dominantní kusy jako je kanape, skříň, lampu a barvy těchto předmětů. Po restituci a kompletní rekonstrukci budovy jsem dnešní stálou expozici v prvním patře zámku postupně vybavil mobiliářem, který dle evidenčních čísel v tzv. černé knize kdysi v domě byl. Dalším vodítkem jsou pro mě např. dochované dobové akvarely jednotlivých komnat, z pozdějších let pak také fotografie. Nejvíc mě však vedla vyprávění a vzpomínky mých blízkých, zejména dědečka Františka Kinského a mých rodičů Bernadetty a Josefa Kinských. Vidím je v domě na každém kroku. Po jejich zázemí, společnosti a vyprávění se mi skutečně stýská. Mám to štěstí, že nijak nestrádám. Postrádám jen blízké, kteří bohužel již odešli, včetně mého mladšího bratra Antonína.

Co bylo z rekonstrukce zámeckého areálu nejsložitější? Přišla chvíle, kdy byste všeho nejraději nechal? Jak jste ji překonal?
Já jsem již nastoupil do rozjetého vlaku. Samozřejmě jsem tušil, že jednou přijde chvíle, kdy převezmu otcovo započaté dílo. On byl velmi pracovitý, zásadový a důsledný. Zdevastovaný zámek restituoval ve svých osmdesáti letech. Hodně se zadlužil a začal podnikat v lesnictví, koupil cihelnu. Následně každou vydělanou korunu investoval do nekonečných rozsáhlých oprav zámku. Velmi obdivuji jeho vnitřní sílu, s níž ve vysokém věku namísto klidu a pohodlí zvolil velký cíl: vrátit svůj rodný dům do života a zpřístupnit ho návštěvníkům. Já jsem pak mohl pokračovat už v díle více povznášejícím. Vybavil jsem a otevřel stálou expozici Život v biedermeieru, následně Galerii Kinský v prvním patře zámku, a také stálou muzejní expozici města Kostelce nad Orlicí. Ačkoli práce na historické památce nikdy nekončí, dnes se jedná o neustálé zvelebování. Dům jako Fénix z popela povstal díky mému otci.

Z čeho financujete provoz zámku?
Provoz zámku financuji z mých dalších podnikatelských zdrojů. A přesně tak začal i můj otec. Musel mít jistotu, že velký úvěr na opravy zámku bude mít z čeho splácet. Nejprve tedy musel vybudovat ekonomickou bázi. S restitucemi lesů začal těžit dřevo, díky navrácení pozemků včetně hliniště privatizoval cihelnu a vybudoval značku Cihelny Kinský. Já jsem později otevřel pískovnu a stejně otec vydělané prostředky dále investuji do zvelebování svěřeného rodového majetku.