O psaní

Možná přeháním, ale někdy se mi zdá, že čím víc píši, tím méně mě to baví. Dám si proto den, nebo dva pauzu a najednou jsem z toho až nervózní a cítím, že mi chybí rozsvícená obrazovka počítače, téma ke psaní, jednoduše řečeno, nějaká tvůrčí aktivita. Sednu si tedy do pracovny, z obrazovky na mne vykoukne několik rozpracovaných textů a život se vrací opět do normálních kolejí. Vrací se klid a zvláštní vnitřní nepokoj odchází kamsi.

Ten literární nepokoj mě pronásledoval už od dětských let. Do notýsku jsem si psal citáty z knih, k tomu maloval obrázky, a když mi bylo čtrnáct, patnáct let, začal jsem psát texty svoje. Množství přečtených knih ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Při čtení jsem už nevnímal jen obsah, ale postupně i formu a stylistické zpracování. Moc jsem chtěl taky psát.

Mé první písemné pokusy měly hned dva inspirační zdroje. Ten první souvisel s  dospíváním a děvčaty. Psal jsem sladkobolné básničky a texty a pečlivě jsem je ukrýval před rodinou, aby se mi nevysmála. Druhou inspirací, a mohu popravdě říci, že zřejmě silnější, byla krajina Českého středohoří. Krajina, odkud pocházeli moji rodiče a kterou jsem při pochůzkách s otcem důvěrně poznával.

Moje literární aktivita dostávala přesnější obrysy i lepší formu v dobách blížící se maturity a později při plzeňských studiích. Je spíš zázrak, že tyto poznámky a texty přežily všechna moje stěhování až do doby, kdy jsem některé z těchto textů vložil před šesti lety do své vzpomínkové knihy Návraty.

Pozdější léta nebyla pro moje literární aktivity příliš inspirativní. Náročná zaměstnání i starost o rodinu mé psaní výrazně omezily. S přibývajícími léty se však vrátila chuť a hlavně čas opět začít psát. Stalo se. Dá se říci, že to v mém případě byl až únik z neveselé životní reality.

Začal jsem tedy opět psát a počítačové texty přibývaly. Hlavou vířily všechny možné i nemožné myšlenky a nápady a často se mi honily hlavou i při takové neinspirativní činnosti, jako je vaření. Přiznám se, že psaní jsem definitivně propadl. Když už bylo těch různých textů až příliš, začal jsem je tematicky organizovat a dávat do knižní podoby.

Starosti o domácnost a nemocnou ženu mne donutily přesunout své literární aktivity do pozdních večerních a nočních hodin. Přece jen takové psaní vyžaduje soustředění a v nočních hodinách, kdy vše už spí, je vytoužený klid. Klid pro život, klid i na psaní. Když se ale ohlédnu zpět, za svou dosavadní literární tvorbou, tak mě napadá, zda ten klid, který hledáme a po kterém naše duše touží, je tím hlavním motivujícím faktorem naší aktivity. V nočních hodinách jsem tento klid paradoxně našel.

Bludný kruh se uzavírá. Něco mi stále hlodá v duši, a tak se ocitám u jakéhosi paradoxu života. Co je to vlastně klid? A co mě nutí ke psaní? Je to ten žádaný životní klid, bez stresových situací, anebo občasný vnitřní nepokoj, který žene člověka kupředu? Ten nepokoj, který mi bere spánek a který mě občas nutí uprostřed noci se zvednout, rozsvítit obrazovku a poznamenat si novou myšlenku? Zase ten paradox, který mi do cesty klade občasné překážky. Duše a rozum se tak střetávají v každodenním boji. Máme duši, ale spíš duše má nás.

Jendo, něco máme společného. Vyjadřujeme psaním své pocity. Já jsem ale nikdy nevnímala četbu knih jako inspiraci pro své psaní.

Vždy jsem se vyjadřovala lépe písemně než ústně. Říkala jsem, že když chci něco říct, tak to napíšu. Při psaní nevědomky „zapínám jiné myšlení“. Proto jsem často psala dopisy. Ani ne ty druhu „jak se máš, co děláš“, jako spíše ty, v nichž jsem chtěla tomu druhému něco důležitého sdělit, vysvětlit. Každé trápení jsem potřebovala rozchodit, nebo se z něj vypsat. Psala jsem tužkou dopisy, které jsem nikdy neodeslala. Psala jsem tužkou, jak se cítím. Někdy jsem napsané brzy roztrhala a vyhodila, něco mám ještě schované.

Na vysoké škole jsem napsala sobě pro zábavu a někomu pro radost několik básniček. Pak – více a intenzivněji – několik let v zaměstnání na přelomu 70. a 80. let. Pro kolegy k narozeninám, po různých společných akcích - hlavně výletech, jen tak pro sebe.  Následovala mnohaletá pauza, dokonce jsem myslela, že už nikdy žádné veršíky nenapíšu. Vrátila jsem se k nim až coby důchodkyně díky íčku. Byla jsem mile překvapena, že se mi někdy povedly i básně. A že jsem ti rovnocennou partnerkou v našem Dopisování, mě moc těší.

Mým prvním velkým dílem byla diplomová práce. Byla z ruštiny a celou jsem si ji napsala na stroji s azbukou. Pracovala jsem na katedře jako pomocná vědecká síla a měla jsem ho k dispozici. Moc jsem si to užila, bavilo mne to. V zaměstnání jsem měla štěstí – mohla jsem se živit psaním. Největší část svého profesního života jsem psala články do odborných časopisů a knihy z oblasti evropských studií a srovnávací pedagogiky. Většinu z nich vydalo Nakladatelství Karolinum.

Vždy jsem psala metodou hlava – ruka/tužka, tedy ne rovnou do stroje (ať již psacího, nebo později do počítače). Přímo do stroje jsem psávala jen hrubý text a překlady. To už se změnilo. Naučila jsem se „myslet do notebooku“. Rukou si píšu pouze nápady, které se nečekaně objeví.

Ještě před íčkem jsem napsala několik příspěvků pro Národní kroniku (SenSen – Senzační senioři). Pobavilo mě, když jsi objevil můj komentář k  tvému článku o houslích – tedy z doby, kdy jsme se ještě neznali.

Psaní mi dělá radost. Píšu téměř denně. Jsem ráda, že mám občas nové nápady. A naše povídání a psaní v literárním obýváku je pro mě velmi příjemné a obohacující.

Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková