Letošní léto bylo zcela ve znamení mých vnoučků, abychom pomohli "vykrýt prázdniny". A tak jsem si aktivně užívala následujícím způsobem (hlídání probíhalo v cyklech tu po třech, dvou, ale i pěti dětech, podle toho, kdo se kde zrovna nacházel, a to týden co týden). Na vydechnutí a načerpání sil (hlavně mých samozřejmě) byly víkendy. Pro info: nejmladší vnučce jsou 4, nejstarší 10, ostatní jsou většinou po roce mezi nimi.

Během každého dne jsem se proměňovala v několik osobností: předně samozřejmě už od rána v komornou a kuchařku - byla jsem vzbuzena, jak jinak, celkem časně, a to naskákáním všech již přímo odporně čilých do mé postele a vyžadujících lechtání. Po identifikaci jednotlivých kusů oděvů, co komu patří, dohnání všech k ranní hygieně a jejich usazení před TV, kde se začali okamžitě hádat, zda bude Tlapková patrola nebo nějaký ten děsný americký seriál typu Kouzelné Berušky (kterou už přímo nenávidím), jsem získala alespoň trochu času k vyrobení snídaní a své hygieně. (Pozn.: Nejenom, že jsem později zjistila, že jsem rozdávala ponožky všem pouze z jednoho pytlíku, který patřil prostřední vnučce, a tak mi zůstaly pouze ponožky té nejmenší a největší, ale ještě si ze mne utahoval můj vnuk, který se převtělil na celé léto v tajného agenta a všude mne sledoval. Potom pro pobavení ostatních předváděl babičku, jakým způsobem si čistí zuby....pochopitelně, v rámci úspory času, abych všechno stihla, udělala jsem obvykle jen dva tahy kartáčkem na každou stranu zubů nahoře i dole, nezdržovala se nějakým kelímkem, ale nabrala vodu do pusy rovnou z kohoutku, vyplivla, vlasy si většinou zapomněla učesat a honem honem letěla dělat snídani. Ještě, že neměl k ruce telefon, aby si všechno nahrával, moje ostuda by byla ještě větší! Skoro taková, jako když mi děti prchly ze zahrady k sousedům, já je pronásledovala, na sobě legíny a přes ně ještě noční košili a mikinu, a v tomto přestrojení za blázna jsem se bavila s okolojdoucí pejskařkou.)

Dále obvykle následovala má proměna v učitelku - kontrolovala jsem dcerami nařízené čtení těch do školy již chodících a zodpovídala všetečné dotazy na jakékoliv téma, většinou mi samozřejmě vybírali celkem těžká témata k vysvětlení, jak si jistě dovedete představit. Mezi naše činnosti mj. patřilo vyrábění hmyzího hotelu. Ten byl zcela jistě zhotovený v jedné zemi, kde se příliš nehledí na přesnost. Takže když jsme ho pracně sestrojili a děti ho vymalovaly, domeček se nám rozpadl na kusy, což nás pěkně otrávilo a zájem o něj definitivně opadl.

Pak následovalo vyhnání na zahradu a předání celé party dědovi, který měl bojový úkol hrát na pikanou, dozorovat řádění v bazénu a počítat hlavy, jestli se někdo netopí, což bylo dost těžké, neboť většinu času byli pod vodou všichni. Nebo se šlo k sousedům hrát s dalšími dvěma caparty fotbal, abych já mohla zas uklohnit pro změnu nějaký oběd. Taky jsme obešli a poznali všechny zvířecí obyvatele v širokém okolí i zahradách - psy, kočky, kozy, králíky, slepice - všechno jsme to chodili krmit a po večerech se konaly soutěže, kdo sebere nejvíc slimáků a pak je naháže přes plot, aby se, chudáci, mohli zas vrátit k nám, do našich záhonů. V mezičase jsem ještě obvykle stihla zalévat zahradu a s úžasem zjišťovat, co mi to tam zase vyrostlo a vykvetlo, protože jsem zapomněla, cože jsem to vlastně na jaře zasadila.

Zatímco děda po obědě pod průhlednou záminkou, že kontroluje zprávy na mobilu, usnul vyřízen v lehátku na zahradě, já se proměnila v chobotnici - tato funkce byla nejvíce oceňována a žádána a spočívala v tom, že jsem byla chobotnice, která číhala v bazénu na rybičky. Ty mne pošťuchovaly, řvaly jak zběsilé, že jestli jsem byla už nahluchlá, tak teď už budu totálně. Největší řev nastával, když jsem je chytla a táhla do jeskyně, kde jsem je měla dle jejich představ vysát (ještě že máme skvělé sousedy, kteří po nás nic neházejí a zřejmě, když my lezeme do bazénu, oni zalézají někam do sklepa).

Večer jsem se proměňovala ve Večerníčka a herečku zároveň a do úplného zblbnutí jsem musela denodenně vyprávět před usnutím pohádku o kůzlátkách s přehráváním všech patřičných zvuků a hlasů. Marně jsem se vnucovala s pohádkou jinou. Tak jsem ji ze zoufalství aspoň inovovala, což sklidilo kupodivu velký ohlas.

A pak jednoho dne po všech těchto činnostech a následném přetahování dvou nejmenších z mé postele, kde obvykle všichni usnuli, do jejich postelí, řekla moje záda už dost a jaksi se zablokovala. Ráno jsem chodila málem ne v předklonu, ale v jakémsi podivném křivém záklonu a úpěla bolestí. Rozdělila jsem jednotlivé úkoly, co bylo potřeba udělat všem podle jejich věku, a museli pracovat. Jednotlivé dílčí úkoly dělali podle svých sil za mne. Moc jsem si nepomohla, jak jistě tušíte, protože mne pak čekalo namáhavé ohýbání a uklízení všeho, na což se malí pomocníci velkoryse samozřejmě nesoustředili. Díky mému postižení odpadly tak bohužel (nebo bohudík) plánované výlety, protože já byla nepoužitelná a nemohla jsem se ani schovat do bazénu a dělat tu chobotnici, protože bych nevylezla po schůdkách a i kdyby,  pak by mne zřejmě z bazénu museli vytáhnout hasiči.

Všechno ale má svůj konec, čas neúprosně běží a děti půjdou za chvíli svou cestou - teď momentálně tento rok prozatím jen do školy a školky. Můžu jen tajně doufat, že si později ve svém vyšším věku vzpomenou na babičku-chobotnici a dědu, který si s nimi hrál fotbal a na pikanou. A tak si těchto chvil s nimi moc vážím a neměnila bych, mají pro mne totiž velkou cenu.

P.S.: Už skoro chodím rovně, jen si zas pro změnu nemůžu lehnout.