Naše putování začalo v pátek 20. srpna, když nás  maminka na nádraží v Hulíně předala dědovi a babičce. Spolu jsme pak nastoupili do rychlíku Slovácký expres, který nás odvezl směr Praha. Už jsme jednou v Praze byli na Staroměstském náměstí a v Království železnic na Smíchově. Tentokrát jsme se znovu prošli přes "Staromák" a namířili  si to na Karlův most. Babička nás poučila, kde bydlí náš pan prezident, jak se jmenuje, a ukázala nám, ve kterém okně bydlí. Potom jsme prošli přes Kampu a trošku si odpočinuli na nábřeží. Viděli jsme Národní divadlo a dům herce pana Wericha. Před jeho domem jsme ochutnali pravou výbornou pražskou zmrzlinu. Nejvíc se nám ale líbilo metro, kterým jsme se vrátli zpět na nádraží a pokračovali vlakem dál do Děčína. 

Máme tam tetu Radku a strýce Vendu. Ten je hodně vysoký, pracuje u policie a ukázal nám knížku o Pražském Hradě, kde byl na fotografii v uniformě hradní stráže. Vyprávěl nám, že když jednou jel domů z vojny na opušťák, tak se ve vlaku dohadovaly dvě paní, jestli je německý hasič nebo německý pilot. Když přijel domů, řekl mu tatínek, že se nemá ani vysvlékat a má se jít ukázat k Novákům do třetího poschodí, paní Maňáskové do šestého a za panem Slepičkou přes chodbu. Ještě tam máme bratrance Matěje, který je  urostlý po tatínkovi a hraje fotbal. Chytá za Děčín za muže v brance, ale v sobotu se mu moc nedařilo, pustil pět gólů. Jinak je ale, fakt, dobrý. Bylo to asi tím, že jsme mu dali zabrat při hrách na jeho parádním dvoumonitorovém počítači. Sestřenice Zuzka není věčně doma, pořád někde trajdá. Když jsme v pátek přijeli, tak zrovna stanovala u kamarádky na zahradě. Matěj půjde na nějakou vysokou školu a Zuzka taky chodí do školy, ale na středněvysokou. My dva půjdeme taky za týden poprvé do školy, do první třídy, ale ta naše má jen jedno poschodí. Brácha Andrej už má dva roky školy za sebou, čeká ho třetí třída. 

Na sobotu naplánovala babička výlet na rozhlednu Sokolí vrch, která leží uprostřed lesa nad Děčínem.  Nevede tam žádná značkovaná cesta, ale naše babička prý to tam zná, a tak se ujala vedení. Ze začátku byla cesta docela suchá, jenže v lese se změnila v tankodrom, jak řekl děda. Měli jsme dvě možnosti, buď cestu blátem, nebo kopřivami. Když už jsme byli všichni jako čuníci, uviděli jsme pár metrů od nás projet auto. Ona totiž vedle vedla souběžně asfaltová cesta. Tak jsme babičku zbavili velení a pokračovali jsme po pořádné cestě. Asi za dva kilometry už jsme rozhlednu uviděli. Po cestě jsme se moc nasmáli, s dědou je opravdu sranda, vážně žádnou nezkazí.  Rozhlédli jsme se do kraje a pospíchali k tetě na oběd. Teta Radka je sestra naší maminky a taky umí dobře vařit. Po obědě byl ještě upečený zákusek a zmrzlina. Těšili jsme se na Matějův počítač, ale strejda nás přesvědčil na parádní odpolední program - do Děčína přijel starý parní vlak s lokomotivou, která hodně čudila. Svezli jsem se z hlavního na východní nádraží. Byl to prima zážitek.

Aby těch zážitků nebylo málo, tak v neděli přesně na rok a den jsme podnikli plavbu po Labi. Před rokem jsme Labe sjeli na raftech z Děčína do Dolního Žlebu. Tentokrát jsme zvolili plavbu na výletní lodi, s barem a hudbou v podpalubí, do Hřenska. Počasí bylo stejně nepovedené jako před rokem - zamračené a deštivé. Jako velitelka našeho nedělního výletu byla zvolena sestřenice Zuzka, která zná místní poměry. Neprotestovala, protože ještě nevěděla ( nějak to přeslechla), že babička má v plánu pochod na Pravčickou bránu. Když jsme vystoupili z lodě a byla postavena před holou skutečnost, nebyla zrovna nadšená a tvářila se kysele. Děda říkal, že ji mlátí nějaká puberta, ale za chvilku už šlapala jako hodinky. Pršet začalo uprostřed našeho výstupu, měli jsme dva deštníky na šest lidiček. Maminka nám zapomněla přibalit pláštěnky. Nám, starým trampům, to však nevadilo. Brána se nám líbila, koupili jsme další vizitky do turistických deníčků a hurá na autobus. Když jsme to líčili našemu tatínkovi, řekl, že jsme nemuseli jezdit 400 kilimetrů, že kousek od Holešova jsou Pravčice a nějaká brána by se tam taky určitě našla. 

Už teď se těšíme na příští rok, jak zase pojedeme do Děčína na návštěvu. Babička říkala, že má v rukávu rozhlednu na Děčínském Sněžníku, nějaký Vrabinec a pár hradů a zámků.

Tak to je všechno za nás oba, za  Míšu a Marečka.