A najednou vás zcela nepřipravené zasáhne tajfun v podobě puberty dětí. V našem případě, když říkám dětí, mám na mysli zejména naši dceru. Naštěstí se nejednalo o žádné velké výchovné problémy. Nám kupodivu zamotalo hlavu něco jiného. Zhruba v patnácti letech u ní propukla láska ke zvířatům a všelijaké havěti.

Postupně domů k naší kočce, dvěma psům a morčeti nekompromisně nastěhovala další dvě kočky, tři hady, dva leguány, potkanici a chameleona. Pouze po nasazení výhružek nejtěžšího kalibru typu: „Jedině přes moji mrtvolu,“ jsem se ubránila kudlankám a pavoukům. Stačilo mi, když občas uteklo chameleonovi krmení a po bytě nám pak lezli červi nebo cvrčci. Všichni její i naši domácí mazlíčci však měli něco společného… dostávali lidská jména. A tehdy jsem si začala ta jména trochu plést. Z počátku to nebyl zas tak velký problém. Nezdálo se, že by hadi byli pohoršeni nebo dokonce nějak zásadně ustrnuli ve vývoji, když jsem některého z nich oslovila Claudie místo Williame. Komplikace nastaly o něco později. Asi v šestnácti letech dcera totiž usoudila, že se toho k nám ještě dost vejde, a tak zhruba v intervalu dva roky až pět let s námi vždy částečně sdílel společnou domácnost některý z jejích nápadníků. První se jmenoval Péťa. Tehdy nikomu celkem ještě nevadilo, když jsem ho občas oslovila jménem psa. Dokonce to bylo přijímáno se shovívavým úsměvem. Jako taková milá roztržitost. Ta začala vadit až ve chvíli, kdy byl Péťa nahrazen Honzíkem, a u mě se v praxi začalo projevovat úsloví, že zvyk je železná košile. Když jsem Honzíka oslovovala Péťo, Ondru Honzíku a mého budoucího zetě Joricka Ondro, kopala mě dcera při rodinných oslavách pod stolem a vrhala na mě zdrcující pohledy. Později už pro jistotu dopředu výstražně syčela mezi zuby: „Mami! Soustřeď se!“

Časem se sice dcera odstěhovala, ale vzala si s sebou bohužel jen kočky. Havěť zůstala v mé výhradní péči. To nepotěší, ale přece je nevyhodím. Po několika letech, když hroznýš William měl už délku přes dva a půl metru a v průměru měřil skoro deset centimetrů, dcera vše konečně rozprodala a nám v rodině zůstali jen psi, k nimž později přibyla želva a pět vnoučat. Tuto smečku v naší širší rodině v současnosti postupně rozšiřuje ještě neurčitý počet synovců a neteří. Nikomu z nich zatím nevadí, když si pletu jejich jména. Po dotazu: „Jak se jmenuješ?“ mi vcelku s klidem sdělí své jméno. Nedělají vědu ani z toho, když jim na přechodu pro chodce vydávám pokyny typu „Sedni!“ nebo „Čekej!“ či „Volno, jdeme!“ Ti menší rozkaz uposlechnou a sednou si a ti větší mě jemně upozorní: „My nejsme psi.“ Jen našeho psa tuhle zarazilo, když jsem na něj zavolala: „Dědo, jdeme ven!“

P.S. Včera jsem, po pěti týdnech nonstop hlídání různě se měnícího počtu těch našich smolíčků – pacholíčků luxovala a při přesunu vysavače z místnosti do místnosti mu povídám: „Tak pojď, jdeme.“

No řekněte, kdo si má v tom blázinci pamatovat, kdo je kdo?