Něco z pravopisu 1

1) Rozdíly v pravopisu znamenající různé významy

dobít x dobýt

Dobít znamená přestat bít, ubít, ale také doplnit (elektrickým nábojem). Např.: Ten člověk toho psa dobil! Musím si dobít mobil.

Dobýt znamená zmocnit se, dosáhnout něčeho. Např.: Muži se nepodařilo dobýt ženu, která se mu líbila. (Jistě ji proto nechtěl dobít.) Pevnost byla dobyta.

tip x typ, tipovat   

Tip je předběžné označení výherce, rada, doporučení. Např.: Můžeš mi dát tip na zajímavý výlet?

Typ je druh. Např.: zvláštní typ člověka, typ půdy, různé typy písma.

„Vytipovat znamená odhadem vybrat z více možností, doporučit, navrhnout. Vytypovat by značilo vybrat jako (vhodný) typ – tento význam je však nejspíš umělý, vymyšlený na obhajobu chybného psaní y v prvním uvedeném významu“ (Pravdová, s. 122).

raný x ranný

„Ve významu časný píšeme raný s jedním n, např. raný novověk. Přídavné jméno ranný, týkající se rány, se užívá nejčastěji ve spojeních jako šestiranný revolver“ (Pravdová, s. 94).

hold x holt

Hold je pocta. Holt znamená zkrátka a dobře, inu, tedy, ovšem.

povědomí x podvědomí

Máme o něčem povědomí, tedy určité znalosti, povšechnou vědomost. A nějakou událost můžeme mít uloženu v podvědomí, aniž si to uvědomujeme.

2) Další pravopisná pravidla

Psaní n – nn  

Jedno n se píše mj.:

u přídavných jmen odvozených příponou ‑í od podstatných jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na ‑n, např.: havran –⁠ havraní, slon –⁠ sloní a od příčestí trpných, např.: dán –⁠ daný, chráněn –⁠ chráněný, konán –⁠ konaný. Také trojklaný.

u podstatných jmen původně odvozených od přídavných jmen na ‑ní, ‑ný příponami ‑ík, ‑ice, ‑ina: deník, viník, ceník, vinice, okenice, cenina. 

Dvě n se píšou mj.:

u přídavných jmen odvozených příponou ‑ní, ‑ný od podstatných jmen, jejichž kořen končí na ‑n, ‑ň. Stejně tak se píšou výrazy od nich odvozené. Např.: den –⁠ denní, holeň –⁠ holenní, ráno – ranní, telefon –⁠ telefonní, záchrana – záchranný, zákon – zákonný, zákonnost, vina – vinný, vinna; vinen⁠ se píše s jedním n, protože kvůli výslovnosti je mezi obě n vloženo ‑e‑. 

u přídavných jmen (a u výrazů od nich odvozených), u nichž výchozí podstatné jméno neexistuje nebo se neužívá, ale kořen je zakončen na ‑n: bezcenný (bezcennost), všestranný (všestranně, všestrannost), pohostinný (pohostinně, pohostinnost), povinný (povinna, povinně, povinnost, ale povinen), monotónní apod.

standardní

Standardní je od slova standard. Znamená obvyklý, běžný. Např.: standardní řešení, postup. Standard je ustálená míra, stupeň jako základ hodnocení něčeho. Např.: životní standard, v souladu s platnými standardy.

!!! ŠPATNĚ standartní !!!

Standarta je prapor.  

tamní x tamější

Slova jsou synonyma. Tamější píšeme s mě, neboť se nejedná o 2. stupeň přídavného jména tamní. Přídavné jméno je utvořeno od příslovce „tam“.

výjimka

„Psaní výjimka není vlastně až takovou výjimkou. Podobně se při odvozování dlouží předponové y a krátí kořenné í/ý např. u slov výhybka (vyhýbat), výšivka (vyšívat) nebo výčitka (vyčítat).“ Pravdová, s. 122

Originální pomůcku má Helenka Červenka: „vy jímko = jako nadávka vy žumpo, takže vy je špatně, vý je dobře“.

Protežovat znamená někoho upřednostňovat, prosazovat, chránit. Slovo je převzaté z francouzštiny (protéger); má stejný latinský základ jako protekce. S českým slovem těžký tedy nemá nic společného.

viz

Píše se bez tečky, neboť nejde o zkratku, ale rozkazovací způsob slovesa vidět: viz – vizme – vizte. Dnes již ale není užíván, a proto tento tvar jako rozkaz nevnímáme. Ze slovesného tvaru pokleslo viz do funkce částice. Proto se může pojit nejen se čtvrtým, ale i s prvním pádem; např.: viz strana sedm i viz stranu sedm.  

*****

téma – tematika, tematický

schéma – schematický

fenomén – fenomenální, fenomenologie

terciární  –  !!! ŠPATNĚ terciální !!!

Něco navíc

„Odpovědna. Je správně věta Vyžle sedící v mikině z mykané příze v pýru na syré zemi pod babykou slynoucí svým pohostinným stínem se zapýřilo? Ano, věta je v pořádku, ale … obsahuje některá slova, s jejichž významem si mnozí lidé nejsou zcela jisti. …“ (Pravdová; Saturková, 2008, s. 54). Tak tuto parádní větu jsem si nemohla nechat jen pro sebe.

Helence Července děkuji za některé návrhy do tohoto koutku.

Zdroje:

Havránek, B.; Jedlička, A.: Stručná mluvnice česká. Upravené vydání podle nových Pravidel českého pravopisu z r. 1993. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002.

Internetová jazyková příručka. https://prirucka.ujc.cas.cz/

Pravdová, M. (ed.): Čeština nově od A do Ž. Academia, Lidové noviny, 2016.

Pravdová, M.; Saturková, J. (eds.): O češtině 2. Praha: Česká televize – Edice ČT, 2008.

Pravdová, M.; Saturková, J. (eds.): O češtině 3. Praha: Edice ČT, 2010.

Úvodní foto: Jelínek, J; Styblík, V. Čtení o českém jazyku. Praha: SPN 1971. Ilustrace Miloš Nesvadba.