Něco z pravopisu 2

Pravopis a výslovnost přejatých slov se s-z

1) Možné jsou obě formy:

Základní pravopisná podoba je se z (typ muzeum –⁠⁠ museum)

Ve slovech zdomácnělých, kde se původní s vždy v češtině vyslovuje jako [z], se podoby se z považují za základní, tedy stylově neutrální. Podoby se s mohou být považovány za základní v úzce odborných textech; v ostatních typech textů je jejich užití stylově příznakové. Např.: analýza –⁠⁠ analysa, bazilika –⁠⁠ basilika, dezinfekce –⁠⁠ desinfekce, exkurze –⁠⁠ exkurse, gymnázium –⁠⁠ gymnasium, iluze –⁠⁠ iluse, konzervativní –⁠⁠ konservativní, organizace –⁠⁠ organisace, poezie –⁠⁠ poesie, revize –⁠⁠ revise, senzace –⁠⁠ sensace, torzo –⁠⁠ torso, univerzita –⁠⁠ universita.

Obě podoby jsou stylově rovnocenné (typ kurz – kurs)

Např.: impulz –⁠⁠ impuls, komparz –⁠⁠ kompars, reverz –⁠⁠ revers.

Základní pravopisná podoba je se s (typ diskuse –⁠⁠ diskuze)

Ve slovech, u nichž se jako spisovná připouští dvojí výslovnost, [s] i [z], se za slohově neutrální považují podoby se s. Např.: disertace –⁠⁠ dizertace, renesance –⁠⁠ renezance, resort –⁠⁠ rezort, režisér –⁠⁠ režizér.

Přípona ‑ismus/‑izmus (typ optimismus –⁠⁠ optimizmus) a slova zakončená ve výslovnosti na [‑zmus], [‑zma] (typ spasmus –⁠⁠ spazmus, charisma –⁠⁠ charizma)

V takových slovech se považují za základní podoby se s. Např.: impresionismus –⁠⁠ impresionizmus, romantismus –⁠⁠ romantizmus, marasmus –⁠⁠ marazmus.

2) Možná je pouze forma se s

ve slovech pravopisně nepočeštěných, např. laser [lejzr]

ve slovech s původní latinskou předponou dis‑, např. disharmonie, diskriminace, dislokovat, distribuce

ve slovech s původní řeckou předponou dys‑, např. dysfunkce, dysgrafie, dyslexie

v souladu se spisovnou výslovností např. ve slovech designovat, designovaný, deskripce, deskriptivní, deskriptor, despotický, destabilizace

ve shodě se spisovnou výslovností např. ve slovech konsekuce, konsekvence, konsenzus, konsolidace a ve slovech od nich odvozených.

Předpony s/se a z/ze

O pravopisu sloves a od nich odvozených slov začínajících na tyto předpony obvykle rozhoduje význam slov, nikoli jejich výslovnost.

Předpony s/se píšeme:

ve slovesech vyjadřujících směr pohybu shora dolů nebo z povrchu pryč, např. seskočit, shýbnout (se), smýt, skácet, shořet

ve slovesech, která vyjadřují směřování dohromady, např. sbírat, shrabat, svolat, skamarádit (se), scvrknout (se)

ve slovesech s významem malé nebo velké míry děje, např. skropit, schrupnout si, schodit (od chodit, nikoli hodit), scestovat

v ustálených případech, např. sdělit, stvořit, strpět, stěžovat si, sprovodit.

Takové významy předpony s- najdeme i v jiných slovních druzích, např. scestný, shyb, shoda, shluk, sbor.

Předpony z/ze píšeme:

v ostatních případech, zejména k vyjádření změny stavu a dokonaného děje, např. zpozorovat, zprovoznit, zpřeházet, zblednout, ztuhnout

u mnoha přejatých sloves, např. zaktualizovat, zkontrolovat, zkritizovat, zlikvidovat, zkombinovat

v ustálených případech, např. zhostit se, zkoumat, zkusit, zpovídat, zřídit.

Tyto předpony píšeme samozřejmě i ve slovech příbuzných, např. zkouška, zpěv, zpověď, zkoumavý.

Rozdílnou předponou u jednoho slovesa můžeme vytvořit dvě významově odlišná slovesa.

Příklady:

svolat schůzi x zvolat hurá

sjednat schůzku x zjednat pořádek

sbíhat z kopce x dezertéři zbíhají z armády

stěžovat si na špatné podmínky x ztěžovat někomu práci

shlédnout z rozhledny do krajiny x zhlédnout film.

Zdroje:

Havránek, B.; Jedlička, A.: Stručná mluvnice česká. Upravené vydání podle nových Pravidel českého pravopisu z r. 1993. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002.

Internetová jazyková příručka. https://prirucka.ujc.cas.cz/

Úvodní foto: Jelínek, J; Styblík, V. Čtení o českém jazyku. Praha: SPN 1971. Ilustrace Miloš Nesvadba.