Jakoustakous povědomost skýtal minigolf. V areálech různých rekreačních objektů jsme si mohli vyzkoušet dokutálení se míčku do příslušné jamky. Už tehdy jsem vykazovala prvky nemehlismu, čili člověka neschopného naučit se základní techniku tohoto sportu. S pravidelnou nepřesností jsem zdatně míjela důlky a míček častokrát skončil za vyhrazeným hracím prostorem. Sečteno a podtrženo, golfová hůl mi k srdci nepřirostla a golf jsem vyškrtla ze seznamu zajímavostí.

Autor poznámek o snobech se jednou se známým vydal po nákupech. V kufru sousedova auta trůnil vak s golfovými holemi. „Ty hraješ golf?“, padla logická otázka následovaná logickou odpovědí: „No, dal jsem se na to před dvěma lety.“

Slovo dalo slovo a ejhle, už to nebyla snobská záležitost, už se z toho stal aktivní pohyb v přírodě, ve zjednodušeném překladu turistika prokládaná údery různých holí. Shrnu to. Manžel je již čtvrtým rokem členem vybraného golfového klubu, doma se povalují pravidla, hole, rukavice, v botníku speciální boty utiskují kozačky a lodičky, trička ve skříni zabírají místo pyžamu a trenkám. Na našem miniprostoru před chalupou nemohu pěstovat rybíz ani angrešt, protože je tam umístěna síť pro zachycování odpalovaných míčků.

Golf mého muže doslova pohltil a okouzlil. Ačkoliv já hůl do ruky vezmu jen, když je potřeba ji přemístit z místa A do místa B, přece jenom ve mně začal hlodat červíček, co že je na tomto sportu tak zajímavého, že manžel a jeho kamarádi jezdí na hřiště i 3x týdně. Jak se říká, všechno je jednou poprvé. Vydala jsem se na golfové hřiště a stal se ze mě caddie (kedy), tedy nosič vaku s holemi a dalšími proprietami. Já mám práci vylepšenou o vozík, takže nemusím těžký bag vláčet na zádech. Možná jsem měla štěstí, ale kdykoliv jsem plnila funkci kedyho, vždy bylo krásně. Pro mě příjemná procházka po upraveném trávníku devítijamkového pole znamená pět kilometrů po svých. Už se nedivím, že chlapi táhnou svoji golfovou káru několikrát týdně. Pobaví se a udržují se v kondici.

V televizi sleduji golfové turnaje. Našla jsem si oblíbence, držím jim palce, z křesla fandím, radím, raduji se, lomím rukama, odhaduji vzdálenost, přepočítávám skóre. Osvojila jsem si terminologii, vyznám se v zápisech výsledků. A nastal okamžik, kdy mě virtuální povzbuzování přestávalo bavit. Potřebuji vzpruhu, blesklo mi hlavou. Hru vlastního manžela a jeho kamarádů v terénu mám okoukanou, chci vidět profíky, a na živo! Tak jsme jeli do golfového resortu Albatross nedaleko Berouna, kde se v srpnu hrál turnaj D+D REAL Czech Masters, letos již 7. ročník.

Manžel jel z chalupy, já autobusem z Prahy. Před příjezdem mi zavolal, že se vnutil na parkoviště VIP. Bez skrupulí hlídače přesvědčil, že by jeho, důchodce, přece nehnali někam na konec vesnice. A přivítal mě slovy: „Máme problém.“ Vyděsila jsem se. Auto jsme vlastnili pět dní, z Prahy jsem vezla tabulky s poznávací značkou, a čekala nepříjemnosti tohoto druhu. Jenže se ozvalo: „Máme nejbídnější auto.“ Parkovali jsme mezi značkami BMV, Volvo, Mercedes, Porsche, Alfa Romeo, Jaguar, Audi, k vidění bylo i Lamborghini a několik hummerů. Náš novotou svítící a vonící Mitsubishi skutečně působil jako chudý příbuzný. „Není VIP jako VIP. Nehleď na vizáž, bůh ví, kolik problémů řeší jejich majitelé. Kdyby přišli zloději, nám by možná něco přidali.“

Uvnitř areálu se to lidmi jen hemžilo. Ve stáncích bylo nabízeno golfové zboží všeho druhu, zájemci se mohli zapojit do soutěže spočívající v umístění míčku do jamky, hladoví se mohli nasytit, žízniví napojit. „Podívej,“ pošťuchovala jsem manžela. „Když máš trauma z našeho auta, můžeš si koupit jiný dopravní prostředek. Tady jeden nabízejí.“ A postrčila jsem manžela k malému letadélku. Odměnou mi byl rádobyodstrašující škleb vyjadřující obligátní: bez komentáře.

Pohyb diváků na golfovém hřišti má svá pravidla. Při odpalech i při patování, doklepávání míčku do jamky, musí být ticho. K tomu slouží pomocníci, kteří zvednutím cedule s nápisem „Quiet please“, ticho prosím, upozorňují, že hráč se připravuje k ráně. Za jeden z největších prohřešků se považuje zvonění telefonu. To musí být po dobu pohybu na hřišti vypnuté. Otázka pro zvídavé: komu zazvonil telefon, když se na odpališti připravovali tři golfisté? Vítězí ten, který odpověděl – můj manžel. Naštěstí diváci ještě hlučeli, takže zvonění slyšeli jen ti blíže postavení. Obrátila jsem oči v sloup, semkla rty, nevěřícně zakroutila hlavou nad takovouto nehoráznou chybou. Navíc od amatérského golfisty.

Moje oko zálibně sledovalo ztepilé postavy golfistů z celé Evropy, obdivovala jsem pečlivý trénink, dodržování etikety, například tričko nikoliv plandající, ale zastrčené v kalhotách, práci kedíků – výběr a podávání holí, jejich čištění, zaujetí při práci svého golfisty i reakci diváků nad povedenými i nepovedenými údery. Zatímco hráči se přemisťovali v přímých směrech k další ráně, my diváci jsme se mohli pohybovat jen po vyznačených cestičkách.  To se pak nachodí hezkých pár kilometrů, aniž by si to jeden uvědomil.

Odpoledne se chýlilo ke konci, my se usadili na malou tribunu u poslední jamky a čekali na hvězdy této evropské golfové tour. V době, kdy prostor okolo jamky, green, opustila jedna skupina hráčů, říká se jí flight (flajt), a přišla další, jsme si nejen my krátili čas úvahami, hodnocením i předáváním zážitků ze zajímavě stráveného dne. Největší hvězda turnaje, Švéd Henrik Stenson, se blížil ke svému poslednímu úderu. Už jsme pozorovali soustředěný výraz jeho tváře, pohledy diváků se obrátily jeho směrem, když vtom někomu začal zvonit telefon. Ztuhla jsem a otočila se na manžela s tím, že není sám, kdo ruší klid hráčů. Zvonění neustávalo, Stenson se blížil a já si uvědomila, odkud se zvonění ozývá. Z mé tašky! Vyrvala jsem přístroj z útrob, ťukla na zelené tlačítko, volající dceři pošeptala, že zavolám za chvíli a hovor ukončila. Krve by se ve mně studem nedořezal. Cítila jsem se nejen jako pitomec, ale jako ignorant nerespektující pravidla. V tu chvíli jsem chtěla být menší a ještě menší, nejraději neviditelná. Sympatický Švéd tento můj lapsus nezaznamenal a svoji účast v prvním dni turnaje ukončil za výrazného potlesku.  

Části z dalších dnů čtyřdenního turnaje jsem už sledovala v televizi. Na dálku jsem profíkům „slíbila“, že příští rok se na hřišti u Berouna „opět uvidíme“. To už si zvonění telefonu před vstupem do areálu vypnu. Abych vypadala jako opravdový, profesionální,  golfový divák. I za cenu, že kamarádům nebudu moci vyprávět veselé historky z  našeho výletu za sportovními zážitky s momenty, kdy jsem mohla být blízko mezinárodní ostudě. Kdy jsem mohla být příčinou chybného odpalu světového golfisty a tím jeho poklesu ve výsledkové listině.  A pokud by si mě měl nějaký sympaťák pamatovat, tak nikoliv jako narušitelku turnaje. Zásadně a výhradně jako obdivující a pravidel znající fanynku  tohoto zajímavého sportu.