Pionýři, pionýři,
malované děti.
Nasedají do lodiček,
jako šipka letí.
Nasedají do lodiček,
jako šipka letí.

Tak, tohle tedy ne. To jsem nikdy moc nežral. Od malička jsem byl spíše introvert a takovéto masové akce s masovým jásáním byly zcela mimo moji zájmovou oblast. Tam byl od doby, kdy jsem začal vnímat písmenka a slova a jejich obsah, zcela pevně
a neochvějně zakotven pouze Jules Verne a Karel May. Pro pionýry tam už místo nezbylo. Faktem je, že k zásadnímu obratu v mém myšlení došlo až v měšťance, kdy jsem už přece jen dokázal více vnímat realitu života a moje čtenářská vášeň sice neopustila rozsáhlé dílo Julese Vernea, ale zabírala postupně
i jiné oblasti života, včetně těch, které byly mému, tehdy ještě dětskému, rozumu obtížně přístupné.  Bral jsem totiž knihy jak
v obecné knihovně, tak i ve velké knihovně otcově tak, jak mi přišly do ruky, a příliš jsem si nevybíral. Včetně Knihy
o manželství, amerických manželů Stoneových, které jsem v deseti letech příliš nerozuměl.

Před nedávnem mě však velice zaujalo jedno vzpomínkové povídání o pionýrském mládí, které sepsala moje klubová kolegyně. Vzpomněl jsem si totiž přitom na to své, velice zajímavé a neortodoxní „pionýrské“ mládí.

Na rozdíl od dotyčné autorky, která skládala pionýrský slib už ve třetí třídě, s nadšením a velikou hrdostí sama nad sebou, já ho skládal až ve třídě šesté, tedy až v měšťance, neboť
v nelahozevské národní škole se politika moc nenosila. K tomu úplně stačily tehdejší zpolitizované učebnice, které se jen hemžily uvědomělými soudruhy dělníky a družstevníky. Kupodivu i včetně početnic. Ředitel místní dvoutřídky, kterému jsme pro jeho nepříjemné jednání, nevím proč, přezdívali Kozí duch, byl už stejně na nějaké politické školení příliš starý a na počátku padesátých let vězel oběma nohama ještě
v prvorepublikovém školství.

Ale abych se vrátil k pionýrskému slibu. Ten můj se odehrál venku, za pěkného počasí, na prostranství před kralupskou Gottwaldovou měšťankou. Pozorně jsem naslouchal proslovu tehdejší ruštinářky a velké soudružky Michalcové v mizerné češtině. Při vázání šátků ale nastal problém. Jako jediný jsem totiž odmítl rudý šátek nosit. Tohle by mi otec neodpustil. Bylo pro mne zcela nepřijatelné, abych začal věřit něčemu, co se mi nelíbí. Slib jsem ovšem dal, abych měl pokoj. Neměl jsem v té době sebemenší důvod exhibicionisticky nosit před sebou rudý šátek, a tudíž své ego, jako prapor. A už vůbec ne, být na svůj pionýrský šátek hrdý. To jsem přenechal jiným. A byli mezi námi kupodivu i tací, kteří by s rudým šátkem na krku nejraději i spali. Fakt je, že to byly především holky. Zejména ambiciózní šprtky. Nechápejte však termín šprtky v nějaké negativní konotaci. Holky byly vždy poslušnější a hodnější. A klidně mohu použít
i termín uvědomělejší. To, že se učily a byly „šprtky“, byl fakt, který naše vzájemné soužití nijak neovlivňoval a nekomplikoval. Tehdy jsme se s nimi totiž moc nepaktovali. Ony měly svůj svět a my taky svůj. Ony měly své party a kluci také. Naše zájmy se skoro vůbec neprotínaly. Maximálně jsme se občas vzájemně pošťuchovali.

Pokud se dá vůbec u dítěte školního věku mluvit o nějakém politickém zaměření, musím dost výrazně oddělit od sebe nelahozevskou školu národní a kralupskou měšťanku. V prvních školních letech jsem byl totiž ovlivněn spíše oficiální masáží tehdejšími sdělovacími prostředky a pochopitelně i školou, jež měla celostátně dané osnovy, které museli učitelé respektovat.
S otcem jsem míval proto v té době dost vzrušené politické debaty.

*