Jako mladík jsem dokázal připravit jen studenou krmi, z kuchyně teplé jsem uměl maximálně pracovat s vejci. V ložnici, a také na mnohých jiných místech, jsem "vařil" daleko častěji, a mnohdy jsem to dokázal pěkně rozpálit. Zkrátka, namíchat koktejl lásky bylo pro mě jednodušší než zamíchat gulášovou polívku.

Léta přibývala, lásek ubývalo, až jsme si zbyli s jednou ženou, kterou mám dodnes. A nevím, jak je to, chlapi, u vás, ale já se v poslední době oháním více vařečkou než jiným nástrojem. A začalo mě to i více bavit.

Nejraději vařím, když jsem doma sám. Když se mi žena nedívá pod ruku a nekomanduje: "Toho celeru tam dej trochu více, cibulku nakrájej jemněji, nedávej tam tolik toho chilli," a tak podobně.

A úplně nejraději vařím pro sebe. Mám rád jídla řízná jako mexické kuřecí fajitas, indické kari, anebo hodně peprný bifteček. Nepohrdnu samozřejmě ani dobrou tlačenkou či taliánem s čerstvě nastouhaným křenem. To, co já mám nejraději, žena až tak moc nemusí. To ale neznamená, že pro ni nevařím. Naopak. I pro ni vařím a rád. Je to totiž pro mě taková hra. Sleduji, kdy se poprvé začne o mnou vařené jídlo zajímat a jakými smysly. Zabere nejdříve čich, všimne si rozsvícené trouby nebo uslyší, jak rozklepávám hovězí na ptáčky?

Každopádně vím, čím svou ženu vždy uspokojím. Nejvíce zabírají smažené rýžové nudle s kuřecím masem nebo bulgur se zeleninou a plátky vepřové panenky. A z dezertů creme brulee. U něj žena většinou jihne, chuťové pohárky se roztančí, po vložení lžičky do úst přivře oči a po polknutí prvního sousta zřetelně poznám, že u ní dochází k naprostému uspokojení. A já mám radost, že jsem jako chlap - kuchař neselhal.