Dlouho jsem se včera převaloval v posteli z jedné strany na druhou, tišil bolavé klouby osvědčeným již přítelem Palgotalem a hlavou mi vířila celá řada nejrůznějších myšlenek a vzpomínek. Po marné snaze usnout jsem nakonec uprostřed noci vstal, zapnul počítač a chtěl těm svým neutříděným, až chaotickým myšlenkám dát nějaký smysl, řád a literární podobu. Sotva jsem si však nadepsal „Noční zamyšlení“, bylo najednou po myšlenkách. Zmizely do noci.

Věrka odjela domů už odpoledne, malá Britney spí ve svém pelíšku a já zůstal u počítače sám se svými roztoulanými myšlenkami a sklenicí ginu s tonikem. Jak to vše popsat? Silně nostalgické vzpomínky, staré desítky let, se najednou neorganicky zmixovaly s realitou současného života. Do dávných vzpomínek na studentské randění a útulnou nelahozevskou hospůdku na břehu Vltavy až brutálně vpadly odpolední, již méně hezké parlamentní volby. Spaní definitivně zmizelo.

Vím dobře, že nic nutného dělat nemusím, že mohu ten svůj pozdní čas života trávit v poklidu a věnovat se jen svým zájmům a nemnoha přátelům. Jenže jakýsi motor uvnitř mé hlavy pořád pracuje a nutí mě k aktivitě. Několik rozepsaných textů volá po pokračování, je třeba připravit něco málo pro íčko, poslat poslední publikaci, jejíž jsem spoluautorem, do tisku, připravit se na příjezd svých dávných rumburských přátel, které jsem neviděl už skoro rok, věnovat rumburskému příteli Vláďovi svůj studentský román, který pojednává také zčásti o něm, a také reagovat na dílčí změny v programu našeho litoměřického literárního klubu.

A mezi tím vším se mi vybavily mé, už velmi staré, podzimní verše, poznamenané nějakým tehdy problémem: 

Zavírám oči

a vidím černé nekonečno,

na které zavěsil čas

stín kříže.

Zavírám oči

a klekám před oltářem

a  s  devotností kajícníka

si tiše šeptám

MISERERE.

 Není to příliš optimistické, to přiznávám. Chce to raději ještě jednu sklenku toho dobrého pití. Ale tehdy, v oněch studentských letech, se mnou cloumaly všelijaké emoce. Bohužel, či bohudík, nevím, co je vhodnější, ale emoce zůstávají, jen dostávají jinou podobu. Zejména v noci, když nemohu usnout. Hlavně ta metaforická „devótnost kajícníka“. A životu podvědomě šeptám opět své Miserere.

Pohled na několik fotek našich nedávných společných aktivit s Věrkou mne však ladí zpět do optimistické nálady. Vždyť život bývá občas i velmi pěkný.  A po dvou sklenicích ginu s tonikem se mně konečně chce spát, a tak všechny problémy pouštím otevřeným oknem ven do černé, chladné noci. Snad tu trochu chaotickou změť myšlenek napraví pár závěrečných fotek. Posuďte! Popisky, myslím, nejsou ani potřeba.

 Dobrou noc!