O hledání a přátelství

Včera jsem hledal v knihovně jednu knihu. Prolézal jsem regály a ne a ne ji najít. Po čase však nastal problém v tom, že jsem ji hledal tak dlouho, až jsem zapomněl, co vlastně hledám. Posadil jsem se tedy zpátky k počítači a pustil karty. Nic moudrého už ze mne ten den nevypadlo. A také jsem si vzpomněl na náš minulý Obývák, který byl právě o paměti.

Druhý den jsem bezcílně rovnal knihy v regálu vedle pracovního stolu, když jsem zahlédl cosi malého a zapadlého za velkou Encyklopedií. Ejhle, objevil jsem tam útlou knížečku Ciceronových Rozmluv, která vyšla v roce 1960 ve známé edici Světová četba. Ano, bylo to přesně to, co jsem včera tak pracně hledal. Už se mi skoro stýskalo po mravoučném pohledu antiky na nás, staříky. Chtěl jsem totiž napsat něco malého o životě antické společnosti do své rozepsané knihy o starověku, a tak jsem byl na Ciceronova moudra zvědavý. Četl jsem ji už před lety a její obsah si přesně nepamatuji. Něco bych z ní mohl třeba použít.

Projíždím stránky a najednou mě upoutal jeden odstavec. Cituji:

„Starým lidem zůstávají duševní schopnosti, jen když u nich trvá dále zájem a horlivost. A to platí nejen o mužích slavných, kteří jsou na veřejnosti ctěni a váženi pro svůj úřad, nýbrž i v životě soukromém a klidném.“

Dál uvádí celou řadu známých jmen, činorodých až do vysokého stáří.  Sofokles, Homér, Platón, Demokritos atd. Jo, to bylo staré Řecko. Ale co ta doba dnešní? Platí to pořád? Když tak projíždím naše milé íčko, nemám zase tak špatné pocity. Aktivita je tam nemalá. A Cicero by měl určitě z aktivit našich seniorů radost. Až si myslím, jestli jeho vzletná chvála stáří nemá za úkol zastřít jeho vznikající problémy. Ale čte se to hezky. Svět antického Řecka je ojedinělý a nemá v další historii lidstva prakticky obdoby.

Zajímavé jsou jeho další úvahy, zda stáří má, či nemá postrádat požitky smyslné rozkoše. Jeho závěry vyznívají neutrálně. Vyzdvihuje ovšem požitky jiné. Opět citát:

„A jestliže má stáří nějakou, řekl bych, potravu ve vědeckém bádání, pak není na světě nic příjemnějšího nad stáří, které se může oddávat práci literární.“

Konečně rozumný závěr. Věnujme se tedy naplno literatuře. Ale já bych nezavrhoval ani tu smyslnou rozkoš. Člověk nikdy neví. Bral bych ji jako protiváhu k té Ciceronově horlivosti.

Velmi zajímavé jsou ovšem jeho promluvy o přátelství. Říká, že z nekonečného společenství lidí, které vytvořila příroda, je okruh přátel omezen pouze na dva, či na několik málo lidí, které vzájemně pojí pouto přátelské lásky.

Cicero píše:

„Nad takové přátelství nedali lidem nesmrtelní bohové snad nic lepšího, kromě moudrosti.“

Věrko, já dnes nemusím být zase až tolik moudrý, pro mne je daleko důležitější naše přátelství. Myslím si, že by mi to Cicero určitě odsouhlasil.

*

Jendo, myslím, že ano. I proto, že ví, že ho chovám ve velké úctě. Dokonce mám o něm trilogii Roberta Harrise „Impérium, Lustrum, Diktátor“. Je to úžasné čtení. Antika mě lákala vždy. Jsem ráda, že jsem na gymnáziu měla čtyři roky latinu – kromě pevných základů pro další studium jazyků mi dala i solidní znalosti reálií. Mimochodem, paní profesorka se jmenovala Anna Horlivá. Vzpomněla jsem si na ni hned, jak jsem si přečetla v Ciceronově citátu o horlivosti. Já ovšem horlivá nejsem a nikdy jsem nebyla.

Duševní schopnosti si snad uchovávám. Jisté zájmy mi trvají, především o jazyky. Díky íčku jsem objevila fotografování. Vědeckému bádání jsem se věnovala v zaměstnání, nyní se ráda oddávám práci psací – literární bych si netroufla ji nazvat. Jsem moc ráda, že díky tvé literární práci jsme se poznali. Přesněji, že jsem tě objevila. Zaujal mě tvůj článek „Za všechno může praotec“, a proto jsem na něj reagovala. Může i za naše krásné přátelství.

Nikdy jsem neměla moc přátel. Myslím si, že těch „skutečných“ člověk ani moc mít nemůže. Přítel je v mém chápání víc než kamarád.

Americký spisovatel Elbert Hubbard řekl:

„Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád.“

Je to moc hezká myšlenka, zdůrazňuje vzájemnou důvěru. Domnívám se ale, že nikdo nemůže, a ani by neměl vědět o druhém všechno. Proto se mi líbí i následující citát (jehož autora neznám):

„Každý má svá malá tajemství, což je v pořádku, takže není nutné nahlížet pod pokličku každému hrníčku, který si ten druhý schovává někde na půdě svých životních událostí.“

Jendo, děkuji ti za tvé přátelství. Velmi si přeji, aby nám ještě dlouho vydrželo.

Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková