Nakonec jsem se rozhodla pro mňamku - Bílou stráň u Litoměřic. Tu totiž znám ponejvíce v jarním hávu, kdy její prudký bílý svah hýří barvami jarních květů.

Orchideje včetně vzácného střevíčníku pantoflíčku sem lákají množství "lovců beze zbraní" s foťáky. Podzimní variantu stráně prakticky neznám. A když už tam budu, udělám si menší výšlap ze Žitenic kousek po Žitenické stezce hradů přes Loretu a Skalici na Bílou stráň a dále přes Mostnou horu na autobus v Litoměřicích. Autobusové spojení je trochu zdlouhavé, a tak mě do Žitenic dovezlo naše autíčko, které posléze bylo propuštěno. Ze silnice od Litoměřic do Žitenic je krásně vidět hojně navštěvovaný skalní útvar, zvaný pro svůj charakteristický tvar prostě Kočka. Obloukem ji nakonec uvidím ze shora z Bílé stráně, jak shlíží na Žitenice.

Ale teď už jsem na startu u krásné trojboké výklenkové kapličky v Žitenicích. Hned za ní smutně stojí zámek, který má za sebou dost pohnutou minulost. Patříval světským i církevním majitelům. Začátkem 19. století vyhořel a už nikdy se nevrátil ke své původní podobě. Nakonec v něm po roce 1948 sídlilo JZD a později ho využíval státní oblastní archiv. Dnes patří Královské kolegiátní kapitule sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Turistická značka vede kolem navazujícího kostela sv. Petra a Pavla. Za Žitenicemi je na stráni barokní loreta, viditelná sice z dalekého okolí, ovšem když stojíte vedle ní, nedá se vůbec vyfotit. Bohužel není přístupná a ani okny není dovnitř vidět. Cesta pokračuje mezi zahrádkami, kde vesele pořád kvetou růžičky a podzimní květiny. Motýli se ještě činí, leč výzdoba za ploty nasvědčuje blížícímu se halowenu. Hned za Žitenicemi se pokouším úzkou cestičkou v houští vylézt ke křížku Na Křížku, ale nechci riskovat roztržení oblečení a nakonec se vracím. Za vsí jsem zastihla na louce stádo srnek, odmítajících spolupráci. Jen mě zmerčily, zmizely v houští a pózovat nechtěly. Ze Žitenic do Skalice je to co by kamenem dohodil a brzy procházím okrajem vesnice k Bílé stráni. To už jsem opustila Žitenickou stezku zemí hradů a přestoupila na červenou značku. I tu však brzy opouštím, protože vede dolů pod Bílou stráň a já chci jít horem, užívat si pohledy do kraje a dojít na Mostnou horu. Ovečky, které se obvykle pasou na náhorních loukách, tu tentokrát nejsou. Až dole se pasou kravičky, které vypadají jako maličké hračky z dřevěného hospodářství, které jsme kdysi měli ve školce. Jsou vzorně sešikované a všechny hledí jedním směrem.

Přímo proti mým očím se zelená Velké Hradiště i skromnější Malé Hradiště, zvané též Kamýk. Velké Hradiště jsem si už odškrtla (Holý vrch, Hradiště a Bílá stráň), malé mě ještě čeká. Přestože je nádherné počasí a slunce hřeje skoro letně, nepotkala jsem ani človíčka. Bílá stráň je opuštěná a je tu klid, jen břízy šumí v lehkém vánku. Až na konci Bílé stráně se proti mně objevil letně upravený turista. To už je chvíle, kdy se blížím k Mostné hoře a v pohledu vlevo mám místo, odkud jsem vyšla. Kočku vidím zezadu a za ní žitenický kostel. Ani Mostná hora žádný ruch nezažívá, prošla jsem lesem k zavřené rozhledně na vrcholu a druhou stranou sešla k bronzové soše Karla Hynka Máchy. Že vám připomíná sochu Josefa Václava Myslbeka z pražského Petřína? Není divu. Vždyť socha měla původně stát v Litoměřicích, avšak zůstala v Praze. Teprve po stu letech se Litoměřice dočkaly kopie, která se od pražské sochy liší v tom, že nemá na podstavci věnec. Pozdravila jsem se s romantikem a mezi moderními betonovými díly seběhla dolů do Litoměřic na autobus. Za sebou jsem měla nádherný sluníčkový den a v nohou asi 10 km.