Jako hrách na stěnu házeti se tato moje převzatá rada neuchytila v naší už jen dvoučlenné seniorské domácnosti. Neuplyne týden, abych manželovy brýle neodstraňovala tu ze židle v kuchyni, tu z lavice na verandě, o křesle před televizí ani nemluvím. U každého z uvedeného sedacího nábytku se vyskytuje stůl či stolek, kam by je také většina lidí položila. Že brýle často zapadnou mezi sedák a opěradlo, nebo pod křeslo, o tom by se také dalo povídat. A to následné hledání! Škoda mluvit. Možná, kdyby manžel vlastnil jen jeden kus, dával by si větší pozor. Jenže jich má několikero, tak žehrá na to, že když se jedny ztratí nebo rozbijí, sáhne po dalších. Už jsem se uchýlila i k přirovnání, že upozorňování o nevhodnosti odkládání brýlí na sedací části nábytku je jako když stokrát nic umořilo osla. Nicméně ještě žádné brýle neskončily rozmačkané napadrť.

Koupili jsme skříň s odkrytými policemi a manžel rozhodl, že přimontuje skleněná dvířka. Je šikovný, velmi zručný, opraví kdeco rozbitého. Přinesla jsem domů objednané mléčné sklo se zabroušenými hranami, mezi vstupními dveřmi do bytu opatrně podala manželovi a věnovala jsem se obvyklým činnostem po příchodu domů. Manžel pobíhal po bytě s metrem, vrtačkou, panty, šroubky, přeměřoval, upravoval. Zrovna jsem připravovala kávu, když jsem zaslechla podezřelé křupnutí. Šla jsem za zvukem a našla manžela, kterak sedí v mém křesle v obýváku, kde jsem ho sedět neviděla nikdy. Verbální hodnocení situace není publikovatelné. Sedl si totiž na přinesené sklo. „Tys sklo položil na křeslo?“, vyhrkla jsem v první chvíli. Provinilý výraz mi byl odpovědí. „Doufám, že ještě nebylo rozbalené,“ zajímala jsem se. Bublinkovou fólii naštěstí nestačil odstranit. „To mám vlastně štěstí, protože nemusím z polstrování vytahovat střepy, takže vlastně ušetříme na novém křesle,“ hledal manžel pozitiva ve svém pochybení. „A to tě nenapadlo, že větší štěstí máš se svým pozadím? Střepy zaražené do sedacího svalu by byly asi bolestivější zážitek než vytahování střepů z polštářů,“ nezůstala jsem pozadu a povzdechla si: „No, komu není rady, tomu není pomoci.“

Po uklizení rozmašírovaného skla jsem se dozvěděla, že za všechno můžu já. Protože jsem upozorňovala, že na sedadla se nemají dávat brýle, ale že tam nepatří i jiné věci, jsem pomlčela. „Neházej flintu do žita,“ povzbuzovala jsem manžela. „Chybami se člověk učí. Pokud ti tato zkušenost nestačila, určitě se poučíš příště, protože jak pozoruji tvoje vnímání užitečných rad mých předků, příště si sedneš na knihu, kleště nebo jiný předmět, jehož místo je úplně někde jinde.“

Nutno podotknout, že skříňka už je zasklená a světe, div se, od té doby na brýle nebo jiné předměty na sedacích částech nábytku narážím sporadicky. Jak mi manžel nedávno tajuplně prozradil, babiččiny rady si vzal k srdci, protože tu pomyslnou flintu nehodlá házet do žádné obiloviny.