Už je to třiatřicet let, kdy se ozval ze sluchátka domovního telefonu nezaměnitelný hluboký hlas: „Dobrý den, Pavel Lukeš jméno mé a potřeboval bych s vámi mluvit“. Nechtělo se mi věřit, že tento v tehdejší době populární moderátor televizního pořadu Šest ran do klobouku stojí před vchodem našeho paneláku. Ale stalo se...

Po nečekané emigraci hlasatelky Jany Fořtové, jeho spolumoderátorky zábavného pořadu Esa v rukávu, potřeboval takřka okamžitý záskok. Měla jsem za sebou dva přímé přenosy v České televizi, kde jsem spolu se Slávkem Jandákem moderovala tehdejší sobotní pořad Pět přání. Pavel na mě dostal tip od sportovního komentátora Roberta Bakaláře, který v pořadu účinkoval. A protože Lukešovi bydleli jen o pár paneláků dál a telefonní linku jsme ještě neměli připojenou, přišel Pavel osobně. Byla jsem čerstvě vdaná, sotva přestěhovaná do Prahy, a z takové nabídky samozřejmě patřičně vykolejená. Pavel byl ohromný gentleman a svým podmanivým hlasem udolal nejen mě, ale i mého muže, který se musel smířit s tím, že nebude mít každý den teplou večeři, protože Esa v rukávu byl pořad zájezdový a dopředu nasmlouvaný po celé republice.

A tak začala naše moderátorská spolupráce, která se po jejím skončení změnila v občasná přátelská setkávání, ať už profesní či soukromá. Díky Pavlovi jsem poznala několik báječných lidí, kterým ve svých „estrádách“ dával příležitost v období, kdy jinou neměli… V pořadu se střídalo mnoho známých herců a zpěváků, doprovázela je karlovarská kapela Metronom pod vedením Ivana Šendery a na našich štacích ve sněhu i v parném létě jsme zažívali spoustu legrace.

Pavel Lukeš byl sice pečlivý systematik, ale zároveň věčně hravý kluk se smyslem pro humor a soutěžení všeho druhu, což ho provázelo po celý život. Své klukovství si uchoval až do pozdního věku, i na všech postech, kterými prošel, a přispíval tak ve své době ke kvalitní televizní zábavě.

V posledních letech jsme se už příliš nevídali. A když se mi v den jeho odchodu ozval v telefonu smutný hlas jeho dcery Kačenky, přistihla jsem se, že se trochu stydím.

„Víš… táta tě měl rád… tak jsem ti to jen chtěla říct dřív, než si to přečteš na internetu...“

Milý Pavle, naposledy jsme se viděli před sedmi lety na oslavě tvých sedmdesátin, ve tvém oblíbeném Obzoru mezi paneláky. Slíbili jsme si, že si určitě zavoláme a zase někdy se potkáme… Omlouvám se ti, že jsem to nestihla.

Ale tam nahoře už na tebe čekají… kamarádi, kterým budeš vymýšlet nebeské hádanky a předvádět svá další Esa v rukávu… Třeba Helena Růžičková i její syn Jirka, Robert Bakalář nebo Slávka Budínová…

A my, kteří tu ještě nějaký pátek zůstáváme, vám tam nahoru posíláme pusu.

S unikátní hudební vzpomínkou ze staré „véháesky“ tě zezdola zdraví malý "Vašků" Pavel Mang a s ním

HŠ