„Glosa je zajímavý literární útvar. Něco jako fejeton, ale je úplně malá, krátká, komentující cokoli, co stojí za povšimnutí, vysvětlující cokoli, co za vysvětlení stojí i nestojí, glosa polemizuje, komentuje, vysvětluje, něco nám sděluje a my to něco si buď se zájmem přečteme, nebo s  nezájmem odložíme. Těch přívlastků a synonym má mnoho. Je to polemika, komentář, názor, poznámka. To vše může být a je glosa.

Tak tato slova jsem napsal v úvodu své knihy glos a fejetonů „Kdo říká, že stáří je moudré?“
V tomto článku chci pojem „glosa“, trochu osvětlit a upřesnit jeho obsah a formu.

 *

Co je to glosa

Pod pojmem glosa se rozumí publicistický literární útvar. Jedná se o útvar subjektivní. To je třeba zdůraznit. Vyjadřuje vždy vlastní názory pisatele glosy, podobně jako fejeton nebo novinářský sloupek. Komentář obvykle pojednává o jediném základním tématu, které je naznačené v titulku nebo na začátku textu.

Glosa je určitá zpráva pro čtenáře. Úvaha. Názor. Glosátor vytváří, na základě dané informace, krátký, třeba i sarkastický komentář, založený na vlastním názoru. Vůči glosovanému jevu zaujímá glosátor pevný postoj, buď kladný, nebo záporný. Vyjadřuje svá stanoviska stručně, důrazně a většinou i s  určitou mírou nadsázky a ironie. Základní myšlenka je zde stručně nastíněna a dovedena až k výrazné pointě. Glosa by měla obsahovat i jasné zdůvodnění autorova postoje. Glosa tak umožňuje čtenáři zaujmout vlastní názor, který nemusí být vždy s glosátorem souhlasný. 

 Užité prostředky

Glosa se vyznačuje i užíváním metafor, které mohou charakterizovat nějaký jev, událost, větší celek. Důležitým prostředkem k vyjádření názoru glosátora je, jak bylo výše řečeno, i ironie a nadsázka. Glosa musí být stručná, úderná. Žádné velké analýzy.

Když posuzuji svou dosavadní literární aktivitu, musím přiznat, že právě glosa je mým nejoblíbenějším literárním žánrem. Velkými vzory byla a stále jsou pro mne díla a dílka velkých mistrů publicistického žánru – Karla Čapka a Jana Skácela. Čímž nechci tvrdit, že se vždy držím striktně výše uvedeného schématu. Mé občasné sklony k rozvláčnosti a podrobnější analýze dané skutečnosti mne někdy svedou a zbytečně toho napíši víc, než je třeba. Moje skvělá přítelkyně a korektorka Věrka vám to může potvrdit.

Na závěr si dovolím citovat krátký úryvek z mojí eseje o Janu Skácelovi, z knihy glos, uvedené v úvodu tohoto článku:

„Skácelovy krátké texty mají zvláštní poetiku. Jsou mnohdy až smutně nostalgické, náladové, až sentimentální. A mluví v nich se svým osobitým nadhledem o docela všedních, obyčejných věcech našeho života. A jako novinář má úžasnou schopnost vyjádřit svou myšlenku ve zkratce.“

Jo, umět tak psát, jako on! Třeba o tom, jak jdu nakoupit nebo jen venčit pejska.

Zdroje:

Kaulfuss Il.: Glosa je lehkonohá sestra komentáře, novinářský blog.
Wikizdroje
Malášková H., portál Rodicka.cz, 2014.