Zdravotní rizika narůstají, denně na mě vyskakují statistiky, které mě řadí do rizikové skupiny. Výrazné snížení příjmů po odchodu do důchodu také nikoho nenadchne. V rodině patřím do té nejstarší generace a postupně ubývají i přátelé a známí, kteří odešli kamsi za duhový most. Jedinou velkou výhodu vidím v tom, že mi ubylo i povinností, a tak mám mnohem více volného času než v produktivním věku. A co víc, mohu si s ním naložit podle svého. Prostě teprve teď mohu konečně dělat to, co mě baví.

Z podstaty jsem člověk neklidný a plánovací. S nicneděláním sama se sebou dlouho nevydržím. Co dělám, to většinou dělám ráda a poctivě. Dlouho jsem přemýšlela, než jsem si po dosažení důchodového věku zkrátila svůj pracovní úvazek. Impulzem k tomu bylo až narození vnoučat. Tehdy jsem si uvědomila, že i já něco musím ve svém životě razantně změnit. A první změna s sebou strhla jakousi lavinu. Konečně jsem měla čas si užívat nejen vnoučat, ale věnovat se plně a bez omezování svým koníčkům.

Ráda fotografuji, to je ostatně z mých příspěvků na i60 známo. I když jsem fotila celý život, až v seniorském věku jsem se rozhodla přihlásit do kurzu fotografování. Zpočátku byla moje aktivita dost ostýchavá, byla jsem mezi účastníky přece jen nejstarší. Ale brzy jsem pochopila, že za objektivem fotoaparátu na věku až tak moc nezáleží. Našla jsem tam spřízněné duše s podobnými zájmy, naučila jsem se hodně nových věcí a hlavně jsem tam načerpala spoustu inspirace pro další focení. Konečně jsem měla čas ponořit se do tajů a zákoutí fotografických editorů a postupně jsem se naučila fotografie také upravovat.

Kromě fotografování také ráda píšu. Vyjádření myšlenek písemnou formou mě provází vlastně celým životem. Ve svém produktivním věku jsem však vytvářela hlavně dokumentace k programům, uživatelské příručky, nápovědy či obsahy webových stránek. Jen občas jsem si mohla odskočit za hranice půlnočního království a napsat něco úplně jiného. V posledních letech jsem našla prostor pro svou zálibu v psaní pro i60. Možnost zveřejnit své příspěvky mi přináší radost z toho, že mohu sdílet své pocity, zážitky či zkušenosti. Přemýšlela jsem i o účasti v kurzu tvůrčího psaní, ale tuto myšlenku jsem zatím nerealizovala.

Kupodivu mě po letech začalo bavit i studium angličtiny. Možná právě proto, že už studovat nemusím. I v důchodovém věku navštěvuji dobrovolně a ráda kurz angličtiny. Můj muž sice tvrdí, že je to kvůli těm mladým hezkým chlapcům, ale já jeho poznámky vnímám jako čirou závist. Baví mě učit se nové věci, dozvídám se zajímavé informace ze života anglicky mluvících zemí. A protože je podstatná část kurzu zaměřená i na konverzaci, potkávám se s názory lidí z jiných generací a jejich pohledem na život. A nakonec mám v Anglii známé, takže angličtinu občas použiji i v praxi.

Jako protiváhu ke svým sedavým aktivitám si vědomě ordinuji pohyb. Na jaře a v létě mám přirozeného pohybu dost, protože ráda pracuji na zahradě. A při této činnosti vnímám, že ten pohyb má nějaký smysl. Horší to bývá na podzim a v zimě, to pohyb už nevyhledávám s takovým nadšením, i když vím, že je pro život nutný. A tak aspoň občas dělám dlouhé procházky, které si zpestřuji poznáváním nových míst a fotografováním.

Více času tráveného doma a myšlenky na blížící se vánoce ve mně obyčejně probudí touhu vytvořit nějaké dárky vlastníma rukama. Teď na to konečně mám čas! A navíc mohu čerpat z toho, že moje maminka a babička mě v dětství naučily nejrůznější ruční práce. Dnes se sice dá všechno koupit, ale pěkný originální ruční výrobek překvapí a snad i potěší. Inspiraci pro dárky nacházím většinou na internetu, kde jsou často i přesně popsané postupy a potřebný materiál. Fotografie některých svých výrobků jsem vložila pro zpestření i do tohoto článku.

Občas se i mně stane, že nevýhody seniorského věku na nějakou dobu výrazně převáží. Většinou v souvislosti s nějakou nemocí či patálií. Mojí či někoho z mých blízkých. Pak postupně ztrácím svůj optimismus a činorodost. A když se v tom hodně dlouho topím a nimrám, potřebuji, aby mi někdo podal pomocnou ruku. Často to bývá můj muž, který po desítkách let společného života zná velmi dobře zákoutí mé duše. Účinnou náplastí na mé smutky jsou i návštěvy mých dětí a vnoučat. Jindy pomůže třeba setkání s někým z přátel či známých, někdy stačí i pár upřímných slov na íčku.