Lívia se narodila v roce 1926. Když ale vypráví, její vzpomínky jsou přesné, jasné. Jako by se z ní znovu stalo osmnáctileté děvče. Tím byla, když se její život radikálně změnil. Strašně se změnil a prožila věci, o kterých mnoho lidí, kteří je také prožili, už pak nikdy nechce mluvit. Ona ano. Svěřila se se svým příběhem společnosti Post Bellum, která zaznamenává vzpomínky pamětníků v databázi Paměť národa.  Protože ví, že je důležité, aby se na minulost nezapomínalo a že většinou na posluchače autentické vyprávění působí silněji, než desítky hodin strávených u učebnic dějepisu. Lívia za svou ochotu vyprávět dostane jednu z letošních Cen Paměti národa. Ale především za svou statečnost a vůli přežít.

V dětství se jmenovala Kazárová. Narodila se ve slovenském městě Tornala, které leží v Bánskobystrickém kraji nedaleko maďarských hranic. V rodině se mluvilo maďarsky, tím jazykem se také učilo v židovské škole, kterou navštěvovala. Když začala válka, Kazárovi zpočátku, podobně jako většina židovských rodin, netušili, jak velké nebezpečí jim hrozí. „Tak ano, lidé v ulicích křičeli všelijaká hesla,“ vybavuje si Lívia. Jenže, kdo by tehdy tušil, co se z pokřikování hesel může vyvinout. Lívia dál chodila do školy a jako výborná studentka byla přijata na obchodní akademii. Přestože válka už zuřila, stále se zdálo, že život rodiny bude možné udržet v dosavadním tempu, když na sebe nebudou upozorňovat.

Práce znamená život

Jenže Líviin otec musel narukovat do maďarské armády. A Lívia s mámou musely do koncentračního tábora. Samozřejmě, že zpočátku netušily, že něco takového existuje. Byly donuceny nastoupit do vlaku, ve kterém se původně převážel dobytek. „Vagón byl přeplněný. Bylo tam asi čtyřicet lidí. Jeli jsme tři dny, tři noci a byl tam jen jeden kbelík s vodou. Pořád všichni mluvili o tom, že nás vezou někam na práci, ale tehdy už jsme měly smíšené pocity,“ vzpomíná.

Když je dozorci z vlaku vyhnali, rozdělovali je do svou skupin. Tehdy netušila, jak je důležité, do které se dostane. Jedna šla rovnou na smrt, druhá na práci. A práce znamenala šanci přežít. Jak to mohlo osmnáctileté děvče vědět? Přesto jako by to tušila. Držela se stále s mámou a předstíraly, že všechno zvládnou. Dostaly vězeňský oděv, vařenou trávu, brambory a vytetované číslo na ruku. Pak chodily do podzemní továrny, plnily tam granáty, nosily bomby. „Často jsem mamince říkala, že musí být rychlejší, hnala jsem ji stále dopředu. Byla jsem přesvědčená, že když pracujeme, budeme žít. Odhadla jsem to a lidé kolem to také říkali,“ podotýká. Říká, že často udělala práci za obě, ale bylo to nebezpečné, dozorci si toho nesměli všimnout. Její vyprávějí podrobně popisuje běžný život v koncentráku, vztahy mezi vězni a dozorci a tak trochu boří mýty o tom, jak lidé drželi pohromadě. Každý ve skutečnosti bojoval sám za sebe, o svůj život, přestože si někteří lidé snažili pomáhat.

Kde je táta?

Dny těžké dřiny plynuly. A pak jednou dozorkyně začaly křičet. Lívia si všimla, že shazovaly uniformy a oblékaly si civilní šaty. „Chtěly předstírat, že jsou také vězenkyně. To už jsme věděly, že se něco děje, že vojáci jsou blízko,“ říká. Tábor byl osvobozen. Lívii s maminkou ubytovala ve svém domě jedna německá rodina a nechala je zotavit se do doby, než budou schopny vydat se na cestu domů. Přijely, ale v  jejich domě  žili cizí lidé. Přišly se ptát na radnici, co se stalo s tatínkem. Postupně se dozvídaly, že údajně přežil a odstěhoval se k bratrovi. Napsaly mu dopis. Po několika dnech se do města přiřítila motorka. Na ní táta, strýček. Na to setkání Lívia nikdy nezapomene. Když o něm mluví, hlas se třese nejen jí, ale všem, kteří poslouchají. „To se nedá povědět, my jsem nebyli schopni mluvit, když jsme tam stáli a viděli se,“ říká.

Nakonec trvalo rok, než se podařilo docílit, aby se mohly znovu nastěhovat do domu, který jim patřil. Ale to nevadilo, pro ně bylo podstatné jen to, že se rodina setkala. V té době už velmi dobře věděly, jak je to výjimečné, kolika rodinám se to nepodařilo.

Lívia pracovala v tátově lékárně, pak se vdala za muže, který v koncentračních táborech ztratil všechny příbuzné. Narodila se jim dcera a žili poklidným životem až do doby, než pan Herz zemřel. Nastěhovala se do domova seniorů a když po ní lidé občas chtějí, aby jim řekla, co je v životě důležité, krčí rameny: „Nevím. Já se snažila život prožít tak, že jsem nikdy nezapomínala na ty zkušenosti, které jsem, bohužel, v mládí získala.“

Lívia převezme Cenu Paměti národa 17. listopadu. Slavnostní přenos vysílá od 20 hodin večer ČT 2 a Český rozhlas Plus. Spolu s ní ocenění dostanou další tři pamětníci s neméně zajímavými příběhy, kteří se s nimi nebáli svěřit a uchovali je tak pro další generace. Díky nim Paměť národa funguje už dvacet let a je v ní shromážděno nyní už přes třináct tisíc autentických výpovědí.

Scarlett Wilková pro i60