Je to náhoda nebo záměr, že je vaše jméno často vidět u fotografií starých lidí?
Jsou fotografové, kteří rádi fotí mladé holky. Baví je to, vidí v tom smysl. Já raději fotím starší lidi. Focení modelek se téměř vyhýbám. Jsou krásné, umějí se tvářit, ale to je všechno. Ta fotka je pak krásná, ale placatá. Ano, fotka je vždy placatá, ale přesto mám pocit, že když je na ní starý člověk, tak má hloubku a je víc než jen něčí obrázek.

Jak se fotí staří lidé?
Mně se s nimi pracuje dobře. Mnoho z nich se cítí osaměle, málokdo si s nimi povídá. Takže po určité fázi ostychu jsou nakonec rádi, že za nimi někdo přišel. Pro mně je jejich focení spojeno s tím, že často poslouchám jejich životní příběhy. Otevírá mi to jiný pohled na svět.

Ale přece jen, není obtížné přesvědčit starší dámy aby se nechaly fotografovat, když se často už necítí být hezké, přitažlivé...
Samozřejmě, že od starých lidí slyším věty typu: kdo by se díval na starou bábu? U nás není tradice fotit staré lidi, nefrčí tady rodinné portréty. Když si chce mladá rodinka nechat udělat krásné profesionální fotky, představuje si pod tím obvykle, že půjde do parku, bude se smát a vyhazovat do vzduchu barevné listí. Ale že by vzali babičku, dědečka do ateliéru a nechali si udělat rodinný portrét, který si pak pověsí nad krb? To u nás není zvykem. Je to škoda.

Stává se vůbec, že si lidé nechávají profesionálně vyfotit nejstarší členy rodiny?
Nedávno za mnou přišel známý vyššího věku a nechal se portrétovat se svou paní. Fotky si nechali vytisknout a darovali je dětem, vnukům. Mně to přijde hezké. Když jsem chodil na střední školu, vyfotil jsem si maminku. Ona mě měla ve čtyřiceti, takže v té době už byla ve vyšším věku. Tvrdí, že ta fotka není lichotivá, ale já se na ni dívám moc rád. Myslím, že pro děti či vnuky je důležitější, aby si babičku pamatovali v tom věku, v jakém ji znali, aby měli fotku z té doby. Je to přece víc, než si schovat fotku babičky, když jí bylo dvacet, sice byla krásná, ale pro nás se k té fotce nevážou žádné vzpomínky.

Jenže žijeme v době kultu mládí, krásy…
Ano. Právě proto si myslím, že je dobré uvědomit si, že když je někdo starý, neměl by se za to stydět a podceňovat se. Vrásky přece nejsou vada na kráse. Obvykle to pak stejně končí tak, že babička sice říká, že rodinný portrét kazí, protože je stará, ale nakonec je první, kdo si ho prohlíží a má radost. Mladší generace se tak může naučit vnímat stáří jako přirozenou součást života. Jenže teď si málokdo tiskne fotky. Jsme zdegenerovaní tím, že pořád vše fotíme, snímky máme v mobilech nebo počítačích, pak počítač klekne, fotky se ztratí. Myslím, že by neškodilo naučit se zase pár fotek si vytisknout, pověsit nebo uložit do alba, čas od času si je prohlédnout. Vždyť jich nemusíme mít tisíce.

Změnil nástup chytrých telefonů, tedy to, že lidé díky nim mají možnost neustále vše fotit, vaše řemeslo, tedy práci profesionálního fotografa?
Když jsem dříve fotil svatby, udělal jsem několik filmů a lidé dostali, řekněme, šedesát obrázků, ze kterých si udělali fotoalbum. Teď jim pošlu tři sta padesát obrázků a oni řeknou: jenom? Já na to: co s takovým množstvím fotek budete dělat? Potkám je po čase a oni říkají: měl jsi pravdu, jednou jsme to sjeli na televizi s rodinou, pak jsme si to ještě jednou prohlédli a pak jsme se na ně roky nepodívali. Dříve jsme si z dovolené přivezli dva filmy a udělali si album s třiceti fotkama. Dnes si jich lidé každý rok z dovolené přivezou tři sta, takže jich časem mají tolik, že je nebaví si je prohlížet a stále jim přibývají další. Dříve se říkalo: co Čech – to muzikant. Dnes platí: co Čech – to fotograf.

Nyní vychází publikace složená z vašich portrétů obyvatel domova seniorů. Jaká to byla práce?
Knížka Tváře a osudy je složená z fotografií obyvatel ostravského domova seniorů Kamenec. Vznikla na popud vedení domova ve spolupráci s novinářkou Scarlett Wilkovou, která k fotografiím napsala krátké příběhy. Byla to příjemná a zajímavá práce. Většina lidí samozřejmě zpočátku přistupovala s obavami a lehkou nedůvěrou, ale nakonec to bylo moc fajn.

Kde ještě je možné vaše snímky vidět?
Pro společnost PostBellum, která provozuje databázi Paměť národa, jsem fotil pamětníky, kteří mají vzpomínky na to, jak probíhala listopadová revoluce roku 1989 v Kopřivnici a tamním podniku Tatra. V prosinci tam bude zahájena výstava, půjde o panely s portréty a krátkými příběhy.

Stát se fotografem byl sen nebo náhoda?
Mě bavilo kreslit, chtěl jsem dělat komiksy. Ale nebyl jsem natolik technicky zdatný, abych mohl nakreslit to, co vidím. Zjistil jsem, že možností, jak se realizovat, je fotka, ale nevzali mě na střední uměleckou školu. Absolvoval jsem tedy tříletý obor fotograf, ale chtěl jsem maturitu, tak jsem se na střední uměleckou školu hlásil znovu. Vzali mě, absolvoval jsem ji celou od začátku. Výhodou bylo, že na učilišti jsem se naučil techniku, řemeslo, takže jsem měl technické základy a mohl jsem už pracovat především s pocitovou stránkou fotky.

Co následovalo pak?
Začal jsem pracovat pro ostravské regionální redakce, pak jsem odešel na volnou nohu. Fotografování se věnuju už jednadvacet let, živím se tím, fotím nejrůznější témata, ale v poslední době mě nejvíc baví portréty. Přednáším teď na střední umělecké škole v Ostravě o základech digitální fotografie a snažím se studentům vysvětlit, v čem je fotografování starých lidí krásné. Nedávno jsem jim vyprávěl o tom, že  fotograf Steve McCurry, který dělá vynikající portréty, říká, že základem fotografie jsou oči. A právě v očích starých lidí vidíme všechno. Když se navíc k takové fotce přidají písmenka, text, člověk si ty oči spojí s konkrétním příběhem, je to krásná práce, která má podle mě smysl.