Zdá se, že už jsem dosáhla věku, kdy mě muži začínají přirovnávat k ovoci. Prý jsem zralá žena. Zatím nevím, kde jsou hranice mezi jednotlivými stádii nezralosti, zralosti či přezrálosti, ale tiše doufám, že ještě nejsem zralá vyhodit na kompost.
Rozhodně si myslím, že být zralou ženou je výhoda. Je to totiž věk, kdy místo slova musím, znám už jen slovo můžu. No, vlastně jedno musím stále existuje: musím toho ještě hodně stihnout. A že toho je…
Letos se mi podařilo ze seznamu odškrtnout canyoning. Už dlouho jsem po této aktivitě pošilhávala, ale vhodná situace nastala až nedávno na dovolené na Madeiře, kde naštěstí (nebo možná bohužel) v mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by mi řekl: „Podívej se do občanky a nikam nelez.“ Ne že bych do toho šla po hlavě a neporadila se s místními instruktory, ale ti mě ubezpečili, že většina přihlášených jsou začátečníci v mém věku. Jen se mi nepodívali do té občanky…
A pak přišel den D nebo spíš den C. Po vydatné snídani nás naložili do mikrobusu a šup do hor ke kaňonu. Tam nám byly vydány neopreny, boty, přilby, jakési postroje a pokyn, že je přísně zakázáno do neoprenu čůrat. Takto vyzbrojeni a poučeni jsme vyrazili na dvou kilometrovou, údajně báječnou cestu kaňonem, na níž nás čekalo pětkrát slaňování vodopádů, ze tří vodopádů skok a pětkrát sklouznutí. Hned první vodopád měl patnáct metrů. Nechtělo se mi věřit, že ten provázek, co na něm visím, mě může udržet. Udržel. Jenom jsem začala mít neodbytný pocit, že jsem si přeci jen tu snídani neměla dávat…
Mezi jednotlivými vodopády jsme se brodili někdy i po pás ve vodě, přelézali balvany a stromy. Vše v poměrně svižném tempu, neboť účastníky zájezdu byli moji údajní vrstevníci: třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci. Instruktoři byli milí, usměvaví a po cestě nás motivovali osobními rozhovory. Aby řeč nestála, zeptal se mě jeden z nich zrovna ve chvíli, kdy jsem přelézala balvany:
„What´s your job?“
„Já už nepracuju. Jsem v důchodu,“ odpověděla jsem ledabyle a nenápadně se snažila popadnout dech.
„NE!“
„Jo, jo. Už mám i pět vnoučat.“
Když se dozvěděl, kolik mi je, vykulil na mě oči, trochu zblednul, nabídl mi rámě a v šoku mě vedl asi deset metrů za ručičku jako paní kněžnu, a ještě mi při tom udělal foto. Pro jistotu. Co kdyby bylo poslední… Poté došlo na celkem pohodový sjezd z vodopádu ve dvojicích. To už nenechal nic náhodě a raději si mě vzal pod ochranné křídlo. A protože to byl fešák, připadalo mi, že v tuto chvíli je můj věk vlastně zase výhodou. Kdy se mi taková šance znovu naskytne, že? Naštěstí mě brzy opustil a já už tím pádem nemusela mít zatažené břicho. Mohla jsem si trochu vydechnout a přestat předstírat, že adrenalinové sporty vyhledávám s železnou pravidelností. Jenže vydechnutí bylo pouze iluzorní. Čekal nás nejtěžší úsek. Skok z místa. Z výšky tří metrů přesně doprostřed jezírka.
„One, two, three – granny jump!“ povzbuzoval mě se smíchem.
Mně teda moc do smíchu nebylo, protože skála nebyla kolmá, ale naopak dost šikmá, takže skok vyžadoval velký odraz, a to v neoprenu není úplně snadná záležitost.
„Čtyři, pět, šest – nejsem žádnej Šemík, ty srandisto!“ pomyslela jsem si, i když slovo srandista nebylo přesně to, co mě v danou chvíli napadlo. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec jsem skočila.
Po dvou strastiplných hodinách jsem se přeci jen dočkala… Byli jsme opravdu, ale opravdu na konci. Naštěstí na konci cesty, ale ne sil. Jejich zbytek jsem totiž potřebovala k poslednímu nelehkému úkolu, kterým bylo dostat se všelijakými břišními tanci a jinými kroutivými pohyby z neoprenu. Teď visím kdesi na Madeiře v kanceláři na nástěnce a ukazují mě jako příklad nerozhodným turistům:
„Nebojte se. Když to dala ona, tak už to dá opravdu každý!“
Slaňování se mi ale zabílilo a zdá se, že lézt dolů už umím. Jenom se ještě potřebuji naučit, jak se leze nahoru. Což je další bod mého seznamu. Na kurz horolezení se přihlásím hned, jak mě přestane všechno bolet.
Vždyť věk je jen číslo.
Pošlete odkaz na tento článek
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %