Marta cestou z práce nakoupila, aby mohla něco připravit k večeři. Snažila se rutinní činností ze sebe setřást nepříjemnou pachuť, která jí po dnešní pracovním dni zůstala. Během dne se dostala do konfliktu s Petrem, když odmítla jeho návrh na zvýšení cen služeb, které její firma poskytovala. Sama už o tom sice přemýšlela, nemohla přehlédnout, že se postupně zvyšují náklady za všechno, co její firma nakupovala. Ale ke zvyšování cen se stále nemohla odhodlat, ze zkušenosti věděla, že okamžitě poklesne množství poskytovaných služeb. Chtěla si to trochu propočítat, udělat si nějakou důkladnější úvahu. Ne jen od boku vystřelit procento, o které se cena zvýší. Na druhé straně nervozitu svého muže chápala. Je neustále mezi lidmi, slyší a vidí, že se zdražuje prakticky všechno. A zaměstnanci by také uvítali přidání. Ale stejně si trvala na svém. Mohou to spolu probrat v klidu, zvážit všechny okolnosti a pak se rozhodnout.

Doma v kuchyni našla Lenku, jak připravuje večeři. Ta se během pobytu doma na rizikovém těhotenství hodně zklidnila. Její mladá rodina začala fungovat v jakémsi novém vlastním smysluplném režimu, který všem prospíval. Sofie si rychle zvykla na školu i na všechny nové povinnosti. Vlastně byla spokojenější než ve školce. Ráno ji do školy vozila babička, protože to měla cestou do práce. Odpoledne ji pravidelně z družiny vyzvedával Martin. A doma měla čas si popovídat o všem, co bylo ve škole a udělat úkoly. A také se Sofie mohla pomazlit s miminkem, které zatim bylo u maminky v bříšku. Využívala každé příležitosti, aby se k mamince přitulila a mohla vnímat, jak se miminko v bříšku pohybuje. A samozřejmě měla i spoustu zvídavých dotazů. Maminku občas svými otázkami trochu potrápila. Ale obě si byly vědomy vyjímečnosti těchto chvilek a užívaly si je.

Marta uklidila nákup a rychle se přesunula do svého nového pokojíčku, kterému říkala v duchu kutloch. Byla ráda, že Petr o tuto místnost rozšířil jejich bydlení v podkroví. Zatím pokoj neměla nijak zařízený. Přestěhovali sem sice pár věcí z jejího bytu, ale ještě neměly své pevné místo. Kufříkový šicí stroj byl naštěstí mezi nimi. Instalovala ho na malý stůl a byla ráda, že funguje. Za chvíli se zastaví Libor, potřebuje aby mu zkrátila nové kalhoty. Na takové věci jsou maminky dobré, pomyslela si. Syna neviděla už několik týdnů, občas si jen krátce zavolali. Věděla, že teď chodí s tou mladou doktorkou, se kterou se seznámil na svatbě. Ale víc nic. Libor se jí s ničím nesvěřoval a ona z toho logicky odvodila, že je vše tak, jak má být.

Libor si dost neochotně navlékl nové kalhoty, aby si Marta mohla označit jejich novou délku. Zdálo se mu to zbytečné, podle něj by to stačilo to zkrátit prostě o kousek. Ale Marta na tom trvala. Měla své zkušenosti. Zatímco hledala vhodnou barvu nití a speciální jehlu na šití džínsoviny, Libor se usídlil v jediném křesílku, které bylo v místnosti. Tušil, že přijde mateřský výslech. Ale byl na něj duševně připraven.
“Vypadáš dobře, určitě jsi v pohodě. Tak povídej, co je u tebe nového.” začala Marta zcela standardně a maminkovsky.
“V Řecku jsme se měli báječně, koupání, výlety, večer nějaká ta hospůdka s hudbou. Škoda, že to tak rychle uteklo. Týden je prostě málo, vydržel bych tam klidně i celý měsíc.”
“Vzhledem ke covidu můžeš být rád, že ses dostal někam ven. Za chvíli se určitě zase začnou zavírat hranice. Byla tam nějaká omezení kvůli covidu?”
“Na letištích klasika, v hotelu minimálně. Tam to tak přísně neberou.”
“Líbilo se tam i Alici?” přitvrdila Marta, aby se dozvěděla něco víc.
“Ale jo, snad byla spokojená.”
“Co to znamená snad?”
“No byla v pohodě. Ona je na takový typ dovolené v hotelu zvyklá. Jezdila na ně celý život s rodiči. Ale kolo si tam půjčit nechtěla a na výletech byla malinko otrávená.” odpovídal syn trochu neochotně.
“A tobě to vadilo?”
“Vlastně ani ne. Hodně jsem chodil hrát volejbal na pláž. Většinou se tam v podvečer sešlo pár lidí, kteří se chtěli hýbat. A Alice se nás chodila dívat a fandit.”
“A chodíte teda spolu? Nevypadáš zrovna moc nadšeně.”
“Ale jo, chodíme spolu. Alice je ale taková věcná, systematická, logická. Jakoby měla všechno dopředu naplánované. Nesnáší moc dobře improvizaci. A když už se něco takového stane, tak to moc rozebírá.”
“No, každý člověk je jiný. Záleží na tobě, jak se cítíš.”
“Občas mám pocit, že by to chtělo něco víc. Něco takového, co jsem prožíval s Amy. Ta byla úplně jiná. Ale pak mě dojde, že si to moc idealizuji. Prostě první lásky jsou první a už se neopakují.” řekl Libor na svůj věk až moc odevzdaně.
Marta úmyslně protahovala šití, ještě by ji zajímala spousta věcí. Ale Libor z rozhovoru o Alici šikovně vyklouzl. Převedl řeč na práci.
“Máme teď v práci novou kolegyni. Představ si, že je to Vietnamka. Oba rodiče jsou Vietnamci, ale ona se narodila už tady v Čechách. Umí perfektně česky, letos dokončila vysokou školu a začala u nás pracovat jako programátorka. Padly si do noty s Janou, začínají vypadat jako nerozlučná dvojka. Janě to moc přeju, nebude tak osamělá. Dokonce spolu začaly po večerech běhat.”
“A jak se jmenuje?” přistoupila Marta na změnu v rozhovoru.
“Vlastně nevím přesně, říká se jí Majka. Ale asi se bude jmenovat jinak. Po jejich. Zítra se jí zeptám. Jdu si taky s nimi zaběhat. Pozvaly mě, prý bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Teda pozvala mě spíš ta Majka. Je taková milá a přátelská. A asi netuší, že už jsem kdysi taky chodil běhat s Janou.”
“A ví, že je Jana aspergerka?” zeptala se Marta s velkým otazníkem v očích.
“Mami, dej mi prosím ty kalhoty a moc dík. Už musím. “ nenamáhal se Libor s dalším vysvětlováním.
“Ráda bych tě zase někdy viděla. Nebudeš ještě potŕebovat něco zkrátit?” rýpla si do syna, i když věděla, že to je marné. Ale aspoň se dozvěděla, že v pátek bude u nich doma pánská sauna. Tam prý ty ženské důkladně proberou. A z toho jasně vyplývá, že to bude bez ní. Asi se s tím bude muset smířit. Také by si měla najít k sobě nějakou kamarádku s podobnými zájmy. Děti má dospělé a samostatné, vodit za ruku naštěstí nepotřebuji. Muže má rozumného, ale tak trochu kutila, který si vystačí se svými koníčky. 

Manžel nakoukl do jejího kutlochu, a když viděl, že je tu sama, vešel a usadil se na poštáři u jejího křesla. Marta se na něj tázavě podívala.
“Přišel jsem se omluvit za ten dnešek. Měl jsem respektovat, že jsme se dohodli, že ti nebudu kecat do řízení firmy. Promiň, prostě jsem to nevydržel. “ řekl zkroušeně, ale tak trochu na oko.
Marta vzdychla a podívala se na něj. Připadalo jí trochu směšné, že sedí u jejich nohou. Ale tady jiné místo k sezení nebylo.
“Máš pravdu, také o zvýšení cen přemýšlím. Jen mi vadil ten nátlak od tebe.”
“Slyšel jsem už od několika zaměstnanců poznámky, že už všichni naši konkurenti ceny zvýšili. Něco jsem si ověřil ina internetu, i v naší branži je to docela jednoznačný pohyb cen nahoru. Otázka je jen kdy a o kolik. Jsem prostě nervozní, že ty nic neděláš.”
“Ale dělám, ale prostě jsem byla zvyklá se rozhodovat sama. A také nést za svá rozhodnutí zodpovědnost.”
Vnitřní slabý hlásek jí napovídal, že v tom roli hraje její ješitnost. Ale nahlas to nepřiznala. Místo toho řekla:
“Zítra to můžeme probrat spolu ve firmě. Nějakou představu mám, ty určitě taky. Trochu to spočítáme. něco z toho vyleze. A pak zůstane jen otázka od kdy ceny zvýšíme.”
“Fajn, tak zítra. A dnešní večer se můžeme věnovat příjemnějším věcem.” uzavřel Petr diskusi. S tím ochotně souhlasili oba.