To jsem si tak zase jednou jezdila prstem po mapě, resp. posunovala si mapu rovnou dvěma prsty po displeji mého laptopíku a najednou - kde se vzala, tu se vzala, Praha. Zaujala mě modrá stužka řeky, vinoucí se mezi domečky. I zamyslela jsem se a pojala záměr projít si nábřeží proti proudu s Vltavou po levé ruce. Rozhodla jsem se, že z nádraží v Holešovicích sjedu metrem na Vltavskou, tam sejdu k řece a tradá na Smíchovskou náplavku. Ze Smíchovského nádraží se vrátím do Holešovic tramvají. Pražané i jiní poměrů znalí se už možná chápavě usmívají nad pošetilostí venkovanky. A možná se přímo řehtají. 

Tušila jsem sice mlhavě možné nesnáze, labyrintem křižovatek s nadjezdy a podjezdy u Hlávkova mostu jsme mnohokrát jeli autem. Ale cesta k řece tam přece být musí. S tímto odhodláním jsem ještě v letních šatičkách za krásného dne vystoupila z metra na Vltavské. Rozhlížela jsem se a odvážně se pouštěla kamsi přes silnici, ale s pocitem marnosti jsem se vracela do výchozího bodu. Bezradně jsem se na cestu zeptala paní, která se mi zdála být domorodkyní. A už jsme na tu bezradnost byly dvě. Uslyšel nás jiný domorodec a pravil, že k řece sice vede nějaký podchod, ale doporučil mi raději popojet stanici tramvají na "štrosmajerák" a sejít k řece odtamtud. Poslechla jsem ho a za chvíli jsem opravdu kráčela na nábřeží.

Žádná promenáda podle řeky se však nekonala, chodník vedl rušnou ulicí a řeka s Helmovským jezem se ukrývala za hradbou hustých stromů a keřů. Oproti plánu jsem se vydala nahoru na Letnou a na řeku jsem se dívala seshora. Prošla jsem kolem opravovaného pavilonu Expo 58 a sešla u výjezdu z Letenského tunelu. Zírala jsem na uzavřenou a rozkopanou cestu směrem do centra a můj plán vzal definitivně za své. Přešla jsem Štefánikův most a rázem jsem byla na druhé straně řeky.

A teď už nebudu zdržovat. Zkrátka jsem si poradila podle momentálních možností a šla dál. Minula jsem Čechův most a přešla most Mánesův. Pokračovala jsem až do cíle, kterým byla Smíchovská náplavka. V  tramvaji na zpáteční cestě mi přišlo líto, že už bych měla jet domů. Byl totiž opravdu povedený den. Vystoupila jsem tedy na Malostranském náměstí a pražský výlet si s hlavou v oblacích prodloužila o Karlův most, Staroměstské náměstí a domů jsem jela z nádraží hlavního. Věřte mi nebo ne, hravě jsem nacourala po Praze 11 km.