Teď, po pár letech důchodcování, musím přiznat, že ten roztok byl namíchán spíš z látek těkavých a moc z něj nezbylo. Důvod nebudu zastírat – jsem zgruntu línej chlap. Nicméně, jednu položku původního plánu jsem už skoro začal plnit, neboť mě k tomu dohnaly okolnosti. Nechtíc jsem shodil ze skříně papundeklovou krabici, do níž jsem léta bez ladu a skladu házel fotky. Černobílé i barevné vzpomínky se rozsypaly po podlaze, jako by mi chtěly připomenout předsevzetí, že „jednou si k tomu sednu a ten bordel ve fotoarchivu pěkně uspořádám podle času, událostí, lidí.“ No dobrá, jdu na to!

A hele, tady jsme s bráchou Honzou na chalupě u strejdy Slávka, jemu bylo tuším tak devět, mně šest. A hele, tady jsem na gympláckým lyžáku, ta holka úplně vlevo je Irena, do který jsem byl totálně zamilovanej, ale ona chodila s Milanem ze třeťáku. A hele, tady jsou naše svatební fotky se Zuzkou, slušelo jí to holce, vytáhla si z kytky jednu kopretinu a připnula si ji do vlasů. A ten plešoun vedle sestřenky Kateřiny je přece dědek Kulčák…, v mozkovém vzpomínkovém centru mi zazněl gong.

Kulčák bylo alias, jmenoval se Kulatka, žil v baráčku na konci vesnice a nikdo o něm vlastně nic nevěděl. Nikam nechodil, jen jezdil na kole do sámošky a občas k paní Šimákové do trafiky. Netuším, proč se právě on se stal terčem naší kolektivní dětské krutosti. My, vesničtí haranti, jsme mu prováděli to nejhorší, co se nám v makovicích zrodilo, a ještě jsme se tím navzájem vytahovali. Házeli jsme mu bláto na okna, rafičili na něj bouchací kuličky, vypouštěli duše u kola, mazali kliku koňskými koblihami, cpali chcíplotiny do schránky. Rudla Bican se dokonce vyškrábal na střechu a dal mu tabulku skla na komín. Správně by nás za tyhle věci měli rodiče pořádně ztřískat, jenže Kulčák jim nikdy nežaloval. Když někoho z nás chytil, dal mu pár lepáků a chvíli řval o zatracenejch spratcích.

Ale zpátky k fotce: nevěsta Zuzanka tenkrát chtěla kopretinovou kytici, což byla brnkačka, protože ve vsi to rostlo na každý zahrádce. „Stihneme to naškubat ráno před obřadem,“ rozhodl můj brácha-svědek. Jenže skoro celou noc řádila průtrž mračen a veškerý kopretiny lehly. Kromě jednoho trsu pod přístřeškem u Kulčáka za domem. „Nedá se svítit, jdeme loupit, dědek beztak ještě chrápe,“ zavelel brácha. Dědek ale nechrápal, objevil se ve dveřích se vzduchovkou a s hulákáním. „To mi nedáte pokoj ani jako dospělí, vy parchanti! Padejte, než dostanete broky do prdelí!“

„Počkejte, pane Kulatko,“ bratr zahájil vyjednávání, „my se vám fakt strašně omlouváme za ty blbosti v dětství, hrozně toho litujeme, ale teď zrovna potřebujeme pár těchhle kytek, tady Tomáš se za dvě hodiny žení a…“ Kulčák sklonil hlaveň: „Cože, tak on se ten spratek žení? No výborně, tak to bude dost potrestanej za všechno. Nechte toho, nelámejte ty kytky, já vám přinesu nůžky.“

Co dodat. Nastříhali jsme tenkrát pugét, vrátili nůžky a pozvali pana Františka Kulatku na svatební hostinu. Poslali jsme pro něj auťák (mimochodem, za volantem seděl Rudla Bican). Ukázalo se, že je to bezvadnej veselej dědula, kterej celej život dělal parního mašinfíru, byl dvakrát ženatej a zná spoustu dobrých vtipů. Vyžádal si přípitek a vyzval v něm novomanželku, aby tomu svýmu postspratkovi, co si ho právě navzdory všemu zdravýmu rozumu vzala, udělala ze života pořádný peklo. Pařil s námi do rána, dokonce jsme si všichni potykali, udělil nám právo kdykoliv mu krást kytky ze zahrádky a předběžně nás pozval na Boží hod vánoční na rybí polívku, kterou prej umí nejlíp na světě.

Uložil jsem tu svatební fotku zpátky do krabice a krabici zpátky na skříň, s pocitem, že protentokrát už bylo debordelizace fotoarchivu až dost. Dodnes jsem v tom nepokračoval, jsem totiž zgruntu línej chlap. Jen od té doby občas posílám do nebe postspratkovskou omluvu dědkovi Kulčákovi.