Při tlachání u nedělní odpolední kávy z ničeno nic vrhnul kamarád Pepa do placu otázku: "Pamatujete si na správce domu Kudrnu?" Jak by ne, ozývali jsem se my ostatní ze všech stran. Naše sousedská sešlost se skládala z obyvatel domu, kteří toho už hodně pamatují a kteří svoje potomky vyprovodili do různých koutů světa. I když se toho kolem nás mnoho změnilo, zdravé jádro dnes už zasloužilých seniorů si sem tam k sobě najde cestu. Franta pokaždé tvrdí, že vzpomínání a přemílání zážitků z dob, které se nikdy nevrátí, je jako kdybychom se mrtvému dívali do zadku. I když jsme se dosud nedozvěděli, kde má tato vzletná myšlenka kořeny, nikdy ji nerozporujeme. Výsledkem jsou řeči o všem možném i nemožném.

Pan Kudrna se do našeho domu nastěhoval v době, když naše děti chodily do různých tříd základních škol. Tehdy ještě OPBH, Obvodní podnik bytového hospodářství, ho pasoval do funkce správce, na uvolněné to místo po panu Sedláčkovi, jenž se odebral do věčných lovišť. Budiž mu země lehká, o mrtvých jen dobře, ale my jsme s jeho prací nebyli spokojeni. Byl to sice milý a zábavný pán, jenže na práci už nestačil, v domě byl nepořádek, cokoli rozbitého opravil ten či onen manžel, záhonky okolo vchodů se pyšnily plevelem, sem tam se objevil nějaký kvítek, tu vysoká tráva, ale původně zasazené růže jen chabě vykukovaly udusávány zelení, o kterou zde nikdo nestál. Kudrna nepřijel od Brna, byl to čerstvě ženatý třicátník s hezkou manželkou, zatím bez dětí. Zabydlel se a svolal domovní schůzi.

„Vážení sousedé, chtěl bych se vám představit,“ zahájil schůzi v sušárně našeho domu. „Jsem vyučený elektrikář, ve volném čase pomáhám na chatě mých rodičů udržovat květinové a zeleninové záhonky, a věřím, že se nám tu bude společně žít pěkně.“ Padlo pár otázek na téma údržby, oprav, nástěnky u vchodu. Po půl hodině oficiálního „jednání“ jsme se rozcházeli s nadějnými pocity v lepší zítřek.

Šel den za dnem, týden za týdnem, každý si žil svůj život. V domě bylo vše v pořádku, a i když jsme pana Kudrnu nevídali, spokojeně jsme si mnuli ruce, že jsem měli štěstí na pracovitého člověka.

Podzim se přehoupl do zimy a při jarním tání začalo do domu zatékat. Když se týden nic nedělo, zazvonil manžel u Kudrnů a upozornil, že je potřeba nápravy. „A jo, musím zavolat na OPBH, protože na to nestačím,“ konstatoval správce. Když se na stěnách začala objevovat plíseň, zavolal manžel na OPBH. O problému nevěděli, opravu zajistili.

Jaro se vylouplo do mnoha teplých dnů. V domě začínal být nepořádek, schody nevytřené, záhonky se díky přívětivému počasí zelenaly plevelem. Členové několika rodin se dohodli a požádali pana Kudrnu, aby svolal domovní schůzi. V sušárně tentokrát nevládla tak spokojená atmosféra. Mezi vysvětlováním, proč to či ono nejde, probleskla poznámka o novém koštěti, které ze začátku dobře metlo. Správce poznámku přeslechl. Soused Pěnička se přihlásil o slovo: „Pane Kudrno, mluvil jste o tom, že věříte ve spokojené žití. Zatím to vypadá, že jste se zpočátku domluvil s budovou a přemluvil ji, aby se chovala zodpovědně a nevykazovala žádné závady. Ale teď už to je nad její síly, a vy musíte vykonávat práce, za které jste placen.“ Správce sklonil hlavu, slovně si ji posypal popelem a slíbil, že vše napraví. A na důkaz své jasnozřivosti všechny pozval na sousedskou merendu. Tam jsme objevili nová zákoutí správcovy osobnosti: jeho nejbližším a nejniternějším přítelem nebyla manželka, ale C2H5OH. Podle reakcí paní Kudrnové bylo zřejmé, že si manželovu zálibu v alkoholu uvědomuje, ale zatím nemá sílu a prostředky na usměrnění. Litovali jsme ji. Soused Štefl nezapomněl připomenout již dříve pronesená slova a zdůraznil: „Já jsem to říkal, že nové koště dobře mete. Škoda, zdá se, že nejenom násada nevydržela, a přitom vypadal tak dobře.“  

Příběh správce Kudrny nemá šťastný konec. Alkohol ho ovládl, rozvedl se a kam se poděl, nikdo nevěděl. O záhonky se postarali milovníci květin, vytírání schodů a chodeb jsme si rozdělili, drobné závady zajistili vlastními silami. Až do nástupu dalšího správce, pana Schmieda. Na první domovní schůzi soused Štefl poprosil: „Pane Schmiede, my vás mezi sebe vítáme a věříme, že máte dobré kontakty s prodejnou domácích potřeb. Nutně potřebujeme, abyste jako první koupil nové koště. To staré vzalo za své. Věříme, že vám vydrží dlouho.“