Žil, byl kdysi kdesi malý chlapec. Měl žluté vlasy, modré oči a pihovatý nos. A tátu, který pracoval v lese, a mámu, co se starala o něj, o jeho malého brášku a ještě menší sestřičku. Ten kluk se jmenoval Josef.

"Josífku, poběž domů na oběd.", volala na něj máma a venku bylo bílo. Měl zmrzlé kousky uší, které mu vykukovaly zpod čepice, a červené tváře. Když se posadil ke stolu, povídá maminka: "Brzy budou Vánoce, máš nějaké přání?". Josífek nevěděl, co je přání.  A když mu to maminka vysvětlila, marně přemýšlel, co by si měl přát. Vždyť všechno má: tátu i mámu a nové boty, ve kterých mu to hezky klouže po náledí. Maminka se zasmála, Josífka objala a dala mu pusu na čelo.

Druhý den se Josífka znovu ptala na přání. Jenomže on dočista zapomněl o té věci přemýšlet, protože napadl čerstvý sníh. A nevymyslel nic ani další den. Čtvrtý den, když běhal vzadu okolo domu, uslyšel tiché vzlyknutí. Zastavil se a rozhlédl, kdo to pláče.  Vysoko na stromě zapípal vrabec: "Proč pláčeš?", ptal se Josífek. "Nemám nikoho na světě", smutně se podíval vrabec. Josífka tím překvapil, neuměl si představit, že může být někdo, kdo nemá nikoho na světě.

Když se ho další den máma ptala, jestli už vymyslel, jaké přání má, co by chtěl od Ježíška, musela  mu nejprve vysvětlit, kdo to je. Josífek se rozzářil: "To ano, to já už vím, co bych si přál!", ohlásil hned mamince a pošeptal jí přání do ucha.

Pod stromečkem našel Josífek hračky a pletený svetr. Hned ráno po Štědrém večeru vyběhl Josífek v novém svetru ven a hledal vrabce. Vrabce to potěšilo. "Copak sis vlastně, Josífku, přál?", ptal se ho zvědavě.

"Abych tě tu dnes našel.", vesele vykřikl Josífek. A tak se stalo, že vrabec už nikdy nebyl sám na světě.