A proto do této fotoreportáže vkládám úvodní fotečku, kterou jsem dostala mimo jiné jako dárek s milým přáním k vánocům před 12 roky od rodinky syna, kde jsou právě moje vnoučátka jako vánoční andílci.

Moje první vánoční fotografie je z roku 1948. Tatínek byl vyučený krejčí, ale přiženil se na větší hospodářství. Přes zimu si ještě přivydělával několik let jako domácí krejčí šitím obleků a kabátů. Každý měsíc odváděl hotové výrobky do Boskovic, kde zase obdržel potřebné látky k dalšímu šití. Občas při šití vyšetřil nějaký kousek látky, a tak mám na sobě svůj první kabátek ušitý jeho velikou pílí a zručností.

Stojím na stole, na kterém tatínek ušité výrobky žehlil, a jak mi maminka vyprávěla, tak pro nedostatek místa nebyl ani stromeček - jen nazdobená smrková větvička.

Další fotografie je z roku 1953. Jsem na ní s bratříčkem a s velikou radostí držíme dvě naše první panenky, které jsme dostali od hodné tety k vánocům. Dostali jsme je oba, aby jsme se v tom mladším věku o ně nehádali. Na jaře jsem svoji panenku zanesla ukázat několika dětem ze sousedství a ve chvilce se mi ztratila. Proto maminka druhou panenku posadila v ložnici na stoleček a nám zase zůstala na hraní dřívka, která jsme obalovali do různých zbytků látek a i tak si dobře vyhráli.

V roce 1974 jsme již bydleli v Boskovicích a tři naše děti měly velikou radost z hezkých vánočních čepiček, které všem hodně slušely. V tomto roce dostali všichni i uháčkované panenky, chlapcům jsem vyráběla i věci ze dřeva - ty ovšem na fotečkách nemám. V té době jsem hodně pletla, háčkovala, šila, vyšívala i drhala - takže všechny dárky jsem vyráběla hlavně sama. A také jsem oblékala celoročně a levně svými výtvory celou rodinu. Pro maminku a tatínka jsem měla jako dárky velmi často upletené svetry.

Moje vyrobené dárečky v té době dělaly hodně radosti. A protože panenky se líbily všem, tak příští vánoce jsem je uháčkovala i některým neteřím a synovcům.

Svoje vánoční retro fotografií už pro nedostatek dalších zakončím ukázkou našeho pěveckého sboru Janáček, kam jsem několik let pilně docházela. Účastnili jsme se různých vystoupení i mimo naše město - vždy to bývaly velmi zdařilé koncerty. Ale nejlepším koncertem a také vyvrcholením roku byl každoroční Vánoční koncert v sále sokolovny v Boskovicích. Tato fotografie je z roku 1983 a já na ní stojím v dolní řadě - jsem na pátém místě zleva - bylo mi 37 let.

Ještě bych chtěla napsat několik vět závěrem.

Dnešní děti mají většinou všechno, nepotřebují si snad ani nic vymýšlet, ale přesto se těší na vánoce - hlavně na čas se svými rodiči u dárků, her a sportování. Ale já jsem ve svém dětství a mládí poznala v naší vesničce nenáročné lidi většinou s mozolnatými dlaněmi a moudrými mozky. Milé sousedské popovídání, kam mohl každý, kdo přicházel s lidským slovem. Každý věděl o každém, všichni o všech a v případě nouze byly vždy poblíž pracovité ruce i ta potřebná laskavá slovíčka.

Člověk zde vždy musel být blízko člověka - osud druhého nebyl nikdy nikomu lhostejný. Moje dětství bylo skutečně  skromné, ale velmi bohaté na sněhovou nadílku. Ale byl u nás zvyk, že vždy o Štědrém dni byla u stolu v kuchyni navíc jedna židle - bydleli jsme na konci vesnice.  A to proto, kdyby některý pocestný neměl kam večer jít - aby mohl vstoupit a nebyl v ten den sám. A kolik v té poválečné době bylo hrnčířů, sklenářů, dráteníků, kteří ovšem tehdy chodívali pěšky a byli vděčni za malý peníz, jídlo či kousek místa na ovčí kůži nebo slámě na přespání. Já sama jsem na vlastní oči viděla, že takový osamocený poutník se našel i v tento den a dostal v mém rodišti jídlo a místo.

Vánoce mého dětství - dárků málo, stromeček chudobný, ověšený jen jablíčky, ořechy a později kousky čokolády obalenými ve staniolu, ale dostatek starých zvyků, obyčejů, pohody a lásky. A závěr dne - společná cesta s rodiči na slavnostní půlnoční, na kterou už zvali předem hudebníci v každé části obce slavnými fanfárami.

Občas se opakuji, ale tento současný svět oproti mému pohodovému, i když velmi pracovitému a přesto skromnému dětství prožitého v nádherně čisté přírodě se velmi zrychlil. Snad mu už ve svém věku 75 let ani někdy úplně nerozumím nebo často nedokáži stačit. Proto jsem zde tak velmi ráda s vámi všemi na i60.

Vím, že každý z vás měl jiné podmínky k životu, které zde můžete popisovat a já jsem velmi ráda, že je mohu pročítat. Přeji Vám všem ze srdce krásné, spokojené a pohodové vánoční dny v kruhu svých blízkých, přátel nebo dobré knížky či zajímavé vycházky do přírody. A právě ve chvíli kdy dokončuji opravy v tomto článku musím také moc poděkovat za radu a pomoc s vkládáním fotografií přímo do textu.

U nás se příroda oblékla do běloskvoucího oděvu a je skutečně překrásná. Brzy vyjdu s foťáčkem se přímo poklonit té velebné kráse, pokochat se jí a tím si dobít baterky.

A vám všem také přeji tu nebesky čistou sněhovou krásu mít i u vás a dobře si ji užít, protože je už rok od roku vzácnější.