V malé vesničce žili spokojeně tatínek, maminka a jejich pětiletý synek Filípek. Bydleli v domku nedaleko velké louky, která na jaře rozkvétala mnoha barvami. Už z dálky byly vidět bílé květy kopretin, žluté hromádky pampelišek, malé kvítky sedmikrásek a skupinky nažloutlých petrklíčů, později modré zvonky. Však právě díky této luční nádheře se vesnička jmenovala Květinová Lhota.

Jednou dopoledne rodiče domů přinesli růžové selátko. Z Filípka a z prasátka se ihned stali nerozluční přátelé. Jakmile se klučina přiblížil k vrátkům do chlívka, prasátko začalo zvedat hlavičku, čumáčkem naráželo do dvířek tak, že to vypadalo, jako kdyby chtělo Filípka povzbudit: spěchej, už se nemůžu dočkat, až si spolu zase budeme hrát!

V létě tatínek rozhodl, že plot okolo jejich domu už je hodně oprýskaný. Z obchodu přivezl dvě velké plechovky barvy, dva velké štětce, jeden pro sebe a druhý pro maminku. „Tatínku, a čím budu plot natírat já?“ plačtivě se zeptal Filípek. „Na tebe jsem nezapomněl, synku. Tady máš,“ a podal mu menší štětec. „Už se těším, ještě jsem nikdy plot nemaloval,“ poskakoval radostí Filípek. Tatínek ho opravil, že se neříká – maloval, ale že plot se natírá a že začnou hned druhý den zrána.

Filípek nemohl dospat. Ještě před snídaní vyběhl na dvorek, aby svému růžovému kamarádovi vysvětlil, že tento den na něj bude mít méně času, protože bude pracovat. Do ouška mu pošeptal, že odpoledne si určitě budou hrát. A nedočkavě odběhl.

Všem třem šla práce od ruky. Po nějaké době maminka navrhla, aby si šli na chvíli odpočinout do domku. Tam byla připravena svačina a čerstvá citronová limonáda. Po spravedlivém odpočinku však nastal čas další práce. Každý se chopil svého štětce a pokračoval tam, kde před chvíli skončil. Najednou začal Filípek křičet: „Maminko, tatínku, tamhle je strašidlo! Leze po zemi a jde k nám. Já se bojím!“ A skutečně. Podél plotu se batolilo cosi zeleného, sem tam se zastavilo, pohodilo hlavou a popoběhlo o kus dál. Co to je? Asi zvíře, ale zelené? Přemýšlel tatínek. Do ruky vzal hrábě a podivnému tvorovi se postavil do cesty. To zelené stvoření hrábě očuchalo a jak se přiblížilo, začal se tatínek smát: „Vždyť je to naše prasátko!“ „To není, naše prasátko je růžové, ale tohle je zelené,“ nesouhlasil Filípek. „Ale je, jenom se nám trochu vykoupalo v zelené barvě, kterou jsme měli natírat plot,“ vysvětlil. A tu všichni zpozorovali, že druhá plechovka s barvou je převržená, barva na zemi rozlitá a rozválená a zelené stopy ukazovaly, kterým směrem se prasátko vydalo na průzkumnou cestu. „Víš, někdo asi nechal otevřená vrátka, proto se náš čuník dostal ven, a protože byl zvědavý, tak se z něj stalo zelené prasátko,“ vysvětlil tatínek Filípkovi. Ten se zarazil, povzdechl a přiznal se, že ráno svého čuníka navštívil a jak spěchal ke štětci, asi zapomněl pořádně zavřít.

Bylo po natírání. Maminka do velké plechové vany natočila vodu, společně s tatínkem do ní vložili prasátko a všichni čistili jeho kůži, až byla zase krásně růžová. „Maminko, já už si příště dám pozor a dveře pořádně zavřu“ slíbil Filípek a hladil svého čtyřnohého kamaráda. Pak se k němu sklonil a do ouška mu zašeptal: „Je mi moc líto, že jsi musel vytrpět takové koupání. Já si za to s tebou budu hrát každý den o něco déle.“ Možná tomu prasátko rozumělo, protože se k Filípkovi přitulilo, hlavičku si položilo na chlapcovo ramínko a vesele zachrochtalo.