Místo činu: Čepelkova soukromá hudební škola, Karlovo náměstí 93, Náchod (Böhmen).
Když nacisté v červnu 1941 přepadli Sovětský svaz, začal táta jako mnoho dalších lidí věřit, že právě tato země dokáže zvrátit průběh války. Táta uměl výborně německy, ale položil si logickou otázku: Jak budeme s ruskými vojáky mluvit, až sem přijdou? Rozhodl se založit kroužek ruského jazyka. Samozřejmě ilegální. Jenže nejdřív musel umět rusky sám. Naštěstí měl talent pro jazyky.
Nejdřív – z čeho se učit? V jednom knihkupectví našel předválečnou učebnici. Sice nijak kvalitní, ale aspoň s mnoha slovíčky a správným pravopisem. Protože uměl tak dobře německy, staly se dalším zdrojem informací učebnice, které se v té době vydávaly pro vojáky Wehrmachtu. Byly samozřejmě německo-ruské a obsahovaly témata jako "Výslech ruského důstojníka" nebo "Zajištění zásob ve vsi". Ale většina byla dobře použitelná.
Nejdůležitějším zdrojem nefalšované mluvené ruštiny bylo ovšem rádio. V tomto případě berlínské vysílání pro Rusy, kteří v obrovském množství utekli před Stalinem.
Táta však ještě potřeboval hodiny konverzace. Své učitele si vybírat nemohl a tak byl rád, že mohl po večerech navštěvovat jednoho starého Žida z Podkarpatské Rusi, který tu žil, než byl nacisty odvlečen neznámo kam.
Již asi po roce (!) začal organizovat výuku. V té době měl před svými žáky právě ten roční náskok, ale jak jsem už uvedl, měl obrovské nadání pro jazyky a – což zdůrazňuji teď – také velkou vnitřní sílu a vytrvalost. Ono také dál čekat nebylo možné, zájemci o výuku ruštiny se již objevovali.
Vyučoval skupinky čtyř až šesti lidí. V listopadu 1944 měl tři kroužky. Například jeden z nich tvořili v Hronově manželé Mrázovi a Jaroslav Šulc.
Většina kroužků však působila v Náchodě, v učebně jeho školy. Tedy v jeho bytě. Aby zamaskovali pravý účel setkání, zvolili jednoduchý trik. V učebně vybalili hudební nástroje, na notové pulty položili noty a teprve přes ně sešity plné ruštiny. Museli počítat s tím, že k tátovi může kdykoli zavítat i nevítaný host, třeba rodič některého žáka, anebo prostě nějaký známý, který by se mohl zachovat všelijak.
A skutečně se jednou, někdy na podzim roku 1944, stalo, že zdola zaslechli hluk a za pár vteřin zaklepal někdo na dveře učebny. Všichni schovali sešity a chopili se nástrojů. Oni totiž imitovali… smyčcový kvartet! Ještě před tím stačili na notových pultech obrátit písemnosti tak, aby na přední straně byly skutečně noty. (Pozor, domácí muzicírování tehdy opravdu nebylo nic zvláštního.)
A to už dovnitř vstoupili dva čeští policisté. Jednoho se lidé báli, protože se o něm říkalo, že udává Němcům. Druhého nikdo neznal. Táta jim vykročil vstříc a stoupl si zády ke dveřím, takže se oba museli - aby s ním mohli mluvit - natočit zády ke třídě a k žákům. Současně je tím postavil zády k malé školní tabuli, kterou měl na vlastním pultíku.
Návštěvníci s ním hovořili o nezvěstném občanovi, který byl zároveň žákem jeho školy (ale nyní asi omluven pro dočasný pobyt u partyzánů), a táta celou dobu trnul, aby si třeba nechtěli nechat něco zahrát. Dva z žáků ruštiny určitě hrát neuměli. Ale oba nezvaní návštěvníci se po chvíli rozloučili. Všichni si oddechli, pouze slečně Morávkové táta řekl: "Vy jste mi nahnala nejvíc strachu, copak housle se drží nadhmatem shora jak prasečí kost?! Toho si musel všimnout i slepý." Ale nevšiml si. Zato jeden z návštěvníků, ten neznámý, si povšiml něčeho jiného...
Za několik měsíců bylo po válce. Táta šel pár týdnů po osvobození přes náměstí, když se k němu pod radnicí přitočil neznámý člověk: „Vzpomínáte si na mě? Já byl tehdy u vás na návštěvě, když jste vyučoval ten smyčcový kvartet."
Táta se strašně, i když už zbytečně, lekl: „Vy jste si všiml, jak slečna Morávková držela ty housle, viďte?"
„Ale kdepak," usmál se. "Já si všiml, že měla na pultíku otočené noty. Vzhůru nohama."
„Aha, tak to bylo ještě dobré.“
„No, dobré... Já totiž taky zahlídl, co jste měl na té malé černé tabuli, která byla na vašem pultíku. Já jsem si dobře všiml, že tam bylo něco napsané azbukou. Co to vlastně bylo?“
Táta zalapal po dechu, ale pak mu řekl: "Co tam bylo? Tam bylo milý pane napsáno: OSVOBOŽDĚNIJE - OSVOBOZENÍ."
Pak si stiskli ruce a každý šel za svým cílem.
O. Čepelka (z knihy Maléry a já.) Na fotografii je Čepelkova hudební škola v Náchodě v době okupace. Proto je tam ještě povinný nápis Musik schule.
Marie Faldynová
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy…
Tento příběh mi vyprávěl můj manžel a natolik mě pobavil, že jej…
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
