Naše štědrovečerní večeře se nemůže obejít bez kapra s bramborovým salátem. Je to tak odjakživa, tedy od mých prvních vánoc až do těch zatím posledních. Jen jeden rok, když mi bylo sedm, musel za tradiční rybu narychlo zaskočit vepřový řízek. To bylo tak.
Vánoce jsme v době mého dětství trávili každoročně na chalupě a u štědrovečerního stolu nás sedělo deset. Kromě mých nejbližších, tedy rodičů a bratra, ještě čtyřčlenná rodina maminčina bratra a babička s dědou.
Připadalo mi, že se svátky slaví vlastně jenom kvůli tomu kaprovi. Hlavně kolem něj se totiž všechno točilo. Už začátkem prosince se sešla rodinná rada a rozhodla, kdo ten rok šupináče (museli být dva) koupí. Ono to totiž nebylo vždy úplně tak jednoduché, tedy hlavně v naší rodině. Některé roky totiž bylo kaprů málo, takže se na ně stály hodně dlouhé fronty. Většinou se do nich dobrovolně stavěli tatínkové, vybavení placatkami s rumem, aby jim nebylo v mrazu zima. V naší rodině ale musela být splněna ještě jedna podmínka - kapr musel mít váhu mezi 3,20 - 3,60 kilogramy. Rozhodně nesměl mít pod tři kila ("To by byl samá kost," říkávala babička), ale ani čtyři kila ("Byl by moc tučný a maso by smrdělo bahnem"). A tak se i párkrát stalo, že když na tátu konečně u stánku s kapry přišla řada, kapřík té "pravé" váhy už nebyl, což znamenalo hledat jiný stánek s rybou těžkou opravdu tři a půl.
Další dramata se odehrávala ve chvíli, kdy došlo na kuchání ryb. "Vybral jsi určitě jikrnáče, že? Polévka bez jiker by nebyla tak dobrá," ptala se, možná lehce jízlivě, babička tatínka. "Hlavně, aby nepraskla žluč. Nesmí ti prasknout žluč, to by byl malér," zopakovala babička snad desetkát a na otci, který se jako jediný z rodiny dokázal podívat do vyjevených kapřích očí, takže měl kuchání na starost, bylo vidět, jak mu rudne obličej a jak svírá nůž v dlani stále silněji...
My děti jsme se na večeři nikdy netěšili. Nechutnal nám ani smažený kapr, ani salát. A hlavně jsme se nemohli dočkat na chvíli, až se začnou rozdávat dárky. Proto jsme vždy otravně žadonili, aby už konečně všichni dojedli. Zato dospěláci si večeři užívali. "Letos se tedy kapr povedl, vůbec nesmrdí rybinou, ani bahnem," pochvalovali si každoročně. "A dala jsi do salátu také jablka?" vyptávala se mámy pokaždé babička. "My jsme vždy dávali do salátu jablka," neopomněla dodat.
Toho roku, kdy jsem dovršil sedmi let, bylo obzvláště hodně sněhu. Pamatuji si, jak jsme s mými bratranci postavili velké iglú a také několik sněhových lucerniček po vzoru dětí z Bullerbynu. Možná i kvůli přívalům sněhu rodina nakoupila větší zásoby potravin (co kdyby...) a stalo se, že se nám před Štědrým dnem nevešel naporcovaný kapr do lednice. Někoho z dospěláků napadlo, že bychom mohli vložit velký hrnec s kapry do jedné ze sněhových chýší. "Přikryjte hrnec dvěma dekami, aby maso zůstalo v chladu, ale nezmrzlo," souhlasil dědeček. Mamince, tetě i babičce se nápad s přírodní lednicí také líbil, a tak ještě do druhého hrnce přidaly máslo, sýr a slaninu.
Když šel ráno táta pro dřevo do kůlny, aby zatopil v kamnech a mohly se uvařit brambory na salát, zhrozil se. Kolem naší sněhové lednice se válely cáry z dek, poklice od hrnců a rozcupované kousky papíru, do kterých byly zabaleny sýr a slanina. A všude kolem byly stopy krve a také stopy zvířecí, které vedly do lesa. Naši přírodní lednici v noci vykradly lišky. Evidentně si pochutnaly a vůbec neřešily, zda měli kapři tu správnou váhu.
Na štědrovečerní večeři byly ten rok vepřové řízky a pro nás kluky to vlastně byly chutné a dobrodružné vánoce.
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Redakce
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj…
Redakce
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
