Tento příspěvek je volným pokračováním předcházejicích příběhů o Martě a její rodině. 

Poslední události podstatně změnily zaběhnuté rodinné stereotypy. Lenka po několika dnech v nemocnici předčasně porodila syna Daniela. Pod dohledem lékařů zůstala i řadu dní po porodu, protože Daniel měl pouze necelé dva kilogramy a musel být umístěn do inkubátoru. Ve stejné době onemocněl covidem Petr, tím se situace jak v rodině, tak i ve firmě výrazně zkomplikovala.

Současná nepřítomnost Petra i jeho kolegy, který ho v práci zastupoval, se postupně začala projevovat tím, že řada technických problémů ve firmě zůstávala nevyřešená. Dva porouchané úklidové stroje stály v dílně. I když se Marta usilovně snažila sehnat nějakou externí opravářskou firmu, všichni ji odkazovali až na leden. Musela bohužel odříct i několik lukrativních zakázek a ve skrytu duše doufala, že se to nepromítne do budoucí spolupráce s jejími zákazníky. Negativní vliv na tržby firmy byl již zřejmý, v lednu to bohužel pocítí na nižších odměnách i zaměstnanci. Marta věděla, že nejdůležitější v této době je, si dobré zaměstnance udržet. Získat a zaučit si nového zaměstnance je zdlouhavé a nákladné. Chtělo by to dobrý nápad, ale ten nějak nepřicházel.

Naštěstí aspoň doma se leccos posunovalo tím správným směrem. Martin zvládal se postarat o Sofii, občas mu s ní dokonce pomáhal Libor s děvčaty. O vikendech si ji brali na krátké výlety nebo do bazénu. Petr se po mnoha dnech nerovného boje s covidem začínal postupně zotavovat. Teploty a bolesti hlavy a kloubů postupně slábly, Petr se občas i s chutí najedl. A Marta mu trochu podstrojovala. Ale hlavně začal mít zájem o to, co se děje v jeho okolí. Dodatečně, i když stále ještě v izolaci, měl konečně energii se radovat z narození vnuka. Chytrý mobil byl teď jeho hlavním spojením se všemi blízkými. Opakovaně si přehrával krátká videa od Lenky z porodnice, aby se s malým Danielem alespoň na dálku trochu seznámil. Nezapomínal ani na Sofii, s tou si teď povídal i několikrát denně přes WhatsApp. Sofie na něj měla vždycky dost času a postupně mu povyprávěla o tom, co se děje v rodině. O tom, jak tajně vysvobodila kunu z pasti a jak se na ni Martin rozlobil. O tom, jak objevila v kůlně vánoční stromeček, který si tam Ježíšek asi pŕipravil. I o tom, jak k nim chodí strejda Libor s Janou a Mai a jaká je s nimi legrace. V duchu kvitoval, že může být ve spojení se členy rodiny alespoň s pomocí technických vymožeností poslední doby. A optimisticky předpokládal, že by se nakonec u vánočního stromečku mohla sejít celá rodina.

S přípravou vánoc si Marta starosti nedělala. Stromek stál v kůlně a dárky pro vnoučata měla připravené. Děti o vánoční radosti samozřejmě nikdo neošidí. Vánoce se dají zvládnout v nejrůznějších situacích a právě na ty netypické se vzpomíná nejčastěji. Když se krátce zamyslela, prolétlo jí hlavou pár vánočních vzpomínek. Třeba ta z nejranějšího dětství, kdy našla pod stromečkem svou milovanou panenku Emilku v krásném červeném kočárku. Nebo několik ozdobených větví na zemi ve váze v téměř nezařízeném pokoji nového bytu, kde trávila první vánoce se svým bývalým mužem. Či malá Lada svírající pevně v náručí velkého plyšového medvěda spící přímo pod vánočním stromečkem. Z poslední doby pak narození nejmladší vnučky Emy několik dní po vánocích.

Za svými vnoučaty na Vysočinu by se také ráda letos podívala a doufala, že to nakonec nějak vyjde. Už je delší dobu neviděla “naživo” a také si potřebovala z očí do očí promluvit s jejich matkou. Časté a neveselé telefonáty s ní v poslední době naznačovaly, že v rodině její dcery vládne napětí. Lada si v každém telefonickém rozhovoru stěžovala na svého muže, na jeho nespolehlivost a neochotu se podílet na chodu rodiny. Marta se jí marně snažila vysvětlit, že by měla být trpělivější a tolerantnější. Že by se měla trochu vžít do situace svého muže, kterému problémy po prodělaném covidu podstatně změnily život. A to, že se ona po mnoha letech zase vrátila do práce, která je navíc mimořádně náročná, je obrovská změna pro celou rodinu a přizpůsobit se jí, může všem trvat docela dlouho. Navrhovala jí, aby si aspoň našla někoho na občasnou výpomoc v domácnosti či s hlídáním dětí a jejich dopravou ze školy a ze školky. Lada však její návrhy tvrdohlavě odmítala s chabou námitkou, že na jejich samotu nebude nikdo ochotný dojíždět.

Z celé rodiny se teď na pozitivní vlně “vezl” pouze Libor. Vypadal spokojeně a vyrovnaně, měl vždycky dobrou náladu. Marta ho vídala teď mnohem častěji než dřív. Téměř každý den přicházel za Martinem. Někdy spolu probírali pracovní věci, jindy si pohrál se Sofií, aby ji na chvíli zabavil. Občas pomohl i s nějakou tou drobností v domě. Často se zastavil i po běžeckém tréninku s oběma dívkami. Martu bavilo z povzdálí sledovat tuhle zvláštní trojici. Plachá Jana si postupně zvykala na prostředí v tomto domě a mezi známými lidmi se začínala cítit viditelně dobře. Postupně si vytvořila křehké pouto i k Sofii, která uměla pozorně naslouchat, když jí Jana něco vysvětlovala. Živá a stále pozitivni Mai s jiskřivýma tmavýma očima byla jejím pravým opakem. Jako by všem přinášela jakési světlo do života. A Libor vypadal mezi těmi dvěma dívkami kupodivu šťastně. Marta si několikrát vzpomněla i na Alici, která jakoby z Liborova života úplně zmizela. Ale nenašla vhodnou chvíli, kdy by se na ni zeptala.

Vánoční svátky nakonec celá rodina prožila pohromadě. Lenku s Danielem na poslední chvíli propustili z porodnice domů. Daniel sice nedosáhl potřebné porodní váhy, ale jinak byl v pořádku a měl se čile k životu. I přes důkladné předcházející přípravy na jeho příchod v domě zavládl trochu zmatek. A životní potřeby nejmladšího člena také výrazně ovlivnily chod celé rodiny. Sofie se od malého brášky nemohla odtrhnout. Ještě že už měla prázdniny, mohla si tak užívat jeho přítomnost po celý den. Žasla nad jeho drobným tělíčkem a dotýkala se ho jen velmi opatrně. Zacpávala si uši, když se začal hlasitým křikem něčeho dožadovat. Tulila se z druhé strany k mamince, když ho kojila. Litovala ho, když plakal, protože ho bolelo bříško. A obdivovala maminku, že vždycky pozná, co malý Daník potřebuje.

Petr měl poslední test na covid negativní. Všichni byli rádi, že mohl konečně opustit svou izolaci a strávit vánoce společně s rodinou. Necítil se sice úplně fit, ale nedával to na sobě znát. Byl rád, že všichni věnují svou pozornost hlavně novému přírůstku do rodiny. Dokonce se ani nevrátil do manželské ložnice. Když se tomu Marta divila (a v koutku duše jí to bylo docela líto), vymluvil se na noční kašel a zůstal spát dál na pohovce ve svém atelieru. Martě se zdálo, jakoby se tou dlouhou izolací trochu odcizil. O nemoci a svém stavu se s ní za nic na světě bavit nechtěl. Nezeptal se ani na situaci ve firmě, a tak ho Marta s problémy firmy nezatěžovala. Stejně mají všichni až do konce roku dovolenou, na řešení problémů ve firmě bude dost času později. Malého Daniela si Petr sice jednou pochoval, ale pak se věnoval hlavně Sofii. Ona byla jediná, u které Petr vždy pookřál a vypadal při hře s ní alespoň chvílemi šťastně. Marta ho po celou dobu nenápadně pozorovala a snažila se najít chvilky, kdy by spolu byli sami. Nedařilo se jí to. Jakoby se jí Petr vyhýbal. Cítila se divně a chvílemi uprostřed té velké rodiny dokonce opuštěně. Jak ráda by alespoň chvíli mlčela ve dvou. S povzdechem a pod dohledem rozumu se rozhodla, že nemá cenu tlačit na pilu. Prostě ještě chvíli počká a dá Petrovi čas na to, aby se zotavil.

To však byla její poslední optimistická úvaha na delší dobu. Všechno změnila zpráva od její dcery. Její manžel byl dva dny pohřešován, pak jí policie sdělila, že ho někdo našel oběšeného na stromě někde v lese v sousedním okrese. V tom okamžiku jakoby se její svět otočil vzhůru nohama. Marta ani na okamžik nezaváhala, když ji dcera požádala o pomoc. Stručně vysvětlila situaci Petrovi, během hodiny si sbalila pár svých věcí a vyrazila autem na Vysočinu.