Někoho může zjištění, že si ostatní pamatují stejný zážitek odlišně, vyděsit. Co to znamená? Zbláznil jsem se? Zbláznili se oni? Vždyť já přece stoprocentně vím, že když jsme byli před třiceti lety na pohřbu tety Andulky, pršelo a strejda se pak příšerně opil, zatímco oni mi tvrdí, že tehdy svítilo slunce a strejda šel hned po pohřbu domů.

Častý problém také je, když si máme vybavit něco z dětství, z mládí. „Pamatuješ, jak jsme se poprvé koupali v moři?“ Tuto otázku nedávno položil šedesátiletý pán svému čtyřicetiletému synovi. Jenže on řekl, že si na to nepamatuje. „Jak je to možné? Víš, co to bylo, dostat se k moři? Kolik to stálo úsilí? Vždyť sis to užíval, neříkej, že si nepamatuješ, jak jsem tě naučil plavat!“

Jenže on si to fakt nepamatuje. Plaval v moři od té doby mnohokrát, je to pro něj běžná věc. Koupání  s tátou v době, kdy mu bylo deset, časem překryly větší zážitky. Zatímco pro jeho otce je chvíle, kdy naučil malého synka první tempa, nezapomenutelný zážitek. To je přece logické. Psychologové proto uklidňují, že o nic nejde, pokud si člověk nějakou událost nevybavuje, přestože ji jeho blízcí označují za důležitou, případně si ji pamatuje jinak než lidé v jeho okolí. Je to prý přirozené, normální, běžné.

„Stává se, že lidé ve snaze vybavit si vzpomínky z dětství a mládí, nakonec svůj příběh vidí jinak, než jak se odehrával ve skutečnosti. Často s přibývajícím věkem sílí potřeba zabíhat do nejranějších fází života, do detailů, ale stává se, že jsou pak smyšlené, upravené,“ řekl Martin Conway, který v Londýně vede Centrum pro výzkum paměti. Podle něj dochází často k tomu, že člověk si představuje, že prožil určitou situaci, doslova ji vidí, přestože si ji ve skutečnosti nepamatuje a mnohdy jí vůbec neprožil. Často si ji vsugeruje na základě toho, že o ní mluvil s jinými lidmi.

„Těsně předtím, než dědeček umřel, mě držel v náručí. Chodil se mnou po bytě, pak mě dal mámě, šel si lehnout a umřel.“ To říká jeden muž o době, když mu byly dva roky. Může si to pamatovat? Těžko. Ale v jeho rodině se ten den často popisuje. „Děda umřel šťastný. Nosil malého, pak si lehnul a bylo po něm. Krásná smrt, ještě si před ní užil vnoučka,“ říká se v ní stále dokola. Vnouček, kterému je nyní hodně přes padesát, tu událost líčí, jako by si ji pamatoval, ale zřejmě ji popisuje na základě toho, co o ní slyšel, ne na základě toho, co si skutečně vybavuje.

Stává se, že se lidé pohádají kvůli tomu, že si každý z nich něco z minulosti vybavuje jinak.

„Ty mi chceš tvrdit, že jsi loni neřekl, že nemám na chlebíčky dávat majonézu?“

„To jsem nikdy neřekl.“

„To myslíš vážně? Tak já ji tam schválně letos nedala, protože jsi loni na Silvestra řekl, že chlebíčky s majonézou nemáš rád, a ty se mě dnes ptáš, proč na nich není majonéza. To si děláš legraci, že?“

„Nevím, o co ti jde. Vůbec nevím, že bychom o chlebíčcích mluvili.“

„O co jde tobě? Ty si nepamatuješ, jak jsme se kvůli tomu loni pohádali?“

„V poslední době se hádáme pořád. Ty vidíš vše jinak než já.“

Vzpomínky na jednu a tutéž věc se mohou časem měnit, vyvíjet, takže opravdu není nic divného na tom, že si každý určitou situaci či jev pamatuje odlišně. Někdy jde o nepodstatné detaily jako je, zda je žádoucí či nežádoucí majonéza na obloženém chlebíčku, někdy o velmi důležité věci, jako je třeba svědectví podané k nějakému trestnému činu či tragédii. A právě policisté, soudci, advokáti vědí, že se opravdu stává, že lidé jednu věc popisují rozdílně a vůbec to nemusí znamenat, že záměrně lžou nebo tím sledují nějaký cíl. Prostě si ji vybavují odlišně.

V psychologii se používá výraz selektivní pamět. Jde o to, že člověk věnuje větší pozornost informacím a situacím které mu připadají zajímavé, vzácné, významné a vztahují se k jeho osobě. Pevněji se mu ukládají do paměti, z nich si časem vybírá ty pozitivní a z nich si vytváří určitý obraz, který považuje za skutečnost, kterou prožil nebo jí byl svědkem. Často pak interpretuje fakta tak, jak by chtěl, aby se odehrály, než jak tomu bylo ve skutečnosti.

„Všichni jsme po srpnu 1968 protestovali proti sovětským okupantům. Chodili jsme na demonstrace, byl jsem stále v ulicích, podepisovali jsme protestní petice,“ vyprávěl nedávno pětaosmdesátiletý Jan vnukovi, který dostal ve škole za úkol zpracovat vzpomínky pamětníka na toto období. Když vnuk odešel, Janova manželka řekla: „No tak poslouchalo se to hezky a chápu, že jsi mu neřekl, jak jsme se tehdy oba báli, že přijdeme o práci stejně jako Standa, kterého vyhodili protože nevyjádřil souhlas se vstupem sovětské armády, takže jsme se vyhýbali jakýmkoli protestním akcím.“

„Ale to tak nemůžeš brát, my přece byli také proti.“

„No proti jsme byli, ale nedávali jsme to najevo.“

„Ale jo, já se tím netajil.“

„Šílíš? Byl jsi zalezlý jako myš v díře.“

„To není pravda.“

Když jde o velmi traumatizující vzpomínky, může být jejich vytěsnění, zasunutí či odmítnutí zdraví prospěšné. Souběžně existují teorie, které upozorňují na to, že naopak je takový přístup škodlivý, protože jednou, časem se vzpomínky stejně ohlásí a navíc si člověk takto způsobuje různé psychické problémy a trápení, aniž by věděl o jejich příčině.

Každopádně je jisté, že vše, co se týká lidské paměti, je fascinující a dosud neprozkoumaná oblast. Takže, pokud se někdy setkáme s tím, že někdo líčí naprosto odlišně něco, co jsme prožili společně, neříkejme hned, že je to lhář nebo že se pomátl. Možná, že si totiž to samé myslí jiní lidé o nás, když mluvíme o něčem, co si oni pamatují tak trochu jinak.