Když jsem si pročítal, v této neutěšené době, plné nemocí, emocí a politických zmatků, jednání o nové vládě, napadlo mě jméno antického malíře Apella, který byl svého času dvorním malířem Alexandra Velikého Makedonského. Připomněl jsem si totiž přitom jeho dvě myšlenky, které se zapsaly časem do historie.

Jeho výrok - ne sutor ultra crepidam, volně přeloženo – ševče, drž se svého kopyta, je všeobecně známý.  K tomuto výroku ho údajně přimělo ševcovo hodnocení jeho kresby stehna, neboť švec má podle něj posuzovat z odborného hlediska pouze svůj sandál, nikoli jak kdo maluje. Svatá pravda.

To, co dnes předvádí naše nová politická garnitura, vzešlá z voleb, je na pováženou. Na důležité ministerské posty se cpou lidé, kteří o resortu, který by měli řídit, moc nevědí, ale hlavně, když budou u vesla. A tak jsem si ten Apellův výrok trochu pozměnil na aktuálnější verzi. A sice takto -  ševče, pusť se kopyta a chyť se koryta. Současný boj o vládní posty to dobře charakterizuje.

Ale když už jsem se myšlenkové dostal k tomuto antickému umělci, náhlá asociace mi podvědomě přinesla ještě jednu jeho další myšlenku. A sice jeho myšlenku klíčovou, která ho provázela celým životem. Ta už je ale méně známá. Jeho krédem totiž bylo – ani den bez čárky. Byl to malíř velmi pilný a plodný. S  jeho jménem jsem se seznámil už v útlém jinošském věku, kdy jsem začal psát různé úvahy a básničky a začal se intenzivně zajímat o fascinující svět antiky a také o svět literatury.

Když jsem si nedávno opět pročítal své mladistvé deníkové úvahy, narazil jsem právě na malíře Apella a na jeho myšlenku – ani den bez čárky. Už tehdy, v  přemíře mladistvého entuziazmu, jsem si tuto myšlenku upravil následovně – ani den bez řádky. Dva plně popsané bloky mého tehdejšího deníku svědčí o tom, že jsem se toto předsevzetí snažil dlouho dodržovat.

Je to až s podivem, ale ono to platí snad i pro můj současný důchodcovský život. Když se ráno probudím a vykonám vše nezbytné k tomu, aby mohl den úspěšně pokračovat, uvařím si kafe a nedočkavě usednu k počítači s utkvělou myšlenkou, jestli jsem náhodou literárně neproflákal minulý den. A když už to takto zhodnotím, tak je třeba to v nastávajícím dnu napravit.

Zkrátka a dobře - ani den bez řádky!

(ale moc tomu nevěřte, ono mě to zase obvykle přejde)