Je to už hodně dávno, co jsem četl objemný román od Věry Ketlinské, Stráž na Amuru. Tahle kniha byla tak primitivně pitomá, že se o ní dá mluvit jen v superlativech. Dodnes si z ní pamatuji jednu krásně scestnou příhodu, jak mladý sovětský komsomolec skáče do hořícího domu, protože tam zapomněl svou komsomolskou legitimaci. V té době jsem četl hodně podobně tendenčních a hloupých knih. Třeba ještě Ažajevův budovatelský román Daleko od Moskvy, nebo Timur a jeho parta. Už si je všechny nepamatuji. Ale kupodivu tyto knihy neodnesl čas. Stále jsou k dostání v  antikvariátech i bazarech, jako svědectví své doby. Četl jsem je, protože jsem je dostával na Vánoce spolu s trenýrkami, ponožkami a občas i svetrem. Ještě, že jsem každé Vánoce také dostával verneovky. Co Vánoce, to nový Verne. Těšil jsem se na ně pokaždé moc a jen kvůli nim mi bylo líto, že jsou Vánoce jen jednou do roka.

Verneův život, inspirační zdroje, jeho archiv, ze kterého čerpal, to jsou fakta všeobecně známá. A kdo něco neví, stačí si otevřít počítač a podívat se do Wikipedie. Nejlépe do té anglické, neboť ta je nejobsáhlejší. Ale o tom vůbec psát nechci.

Napsat dnes jakoukoli úvahu o Julesu Vernovi je počin docela odvážný. Zmínil jsem se o něm totiž už vícekrát, a tak mám oprávněnou obavu, abych se v něčem neopakoval. Ale Verne je fenomén, který mne provázel celým mládím.  Nemohu jinak, než na něj ještě jednou krátce vzpomenout.

Ve vzpomínkách na knihy mého mládí bude mít Jules Verne vždycky to nejčestnější místo. Karel May bude vždy až v těsném závěsu za ním. Inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova mne totiž vždycky přitahoval daleko víc než Old Shatterhand i se svým věrným ořem Hatátitlou. Verneovy knihy byly plné dobrodružství, statečných hrdinů, podlých zločinců, vousatých džentlmenů v cylindrech a také šrafovaného moře, vlnícího se v rytinách pánů Férata, Riouxe či Benetta. Nebylo nutné příliš dlouho bádat nad charakterem postav, které byly vykresleny natolik černobíle, že i dětský rozum nemusel dlouho přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Smál jsem se, když Verne líčí ve svých knihách nadutost Angličanů i rozpínavost Yankeeů, obdivoval jsem se jeho vizi, se kterou uváděl do života nejrůznější technické vynálezy a obdivoval jsem i jeho neochvějnou snahu o vítězství dobra nad zlem.

Ale proč se vůbec o verneovkách zmiňuji. Ony totiž, nejen že stojí za mými školními jedničkami ze zeměpisu, ale jsou taky na samém počátku mých cestovatelských tužeb a snů, na počátku snahy poznat ty kraje, o kterých jsem mohl zatím jen číst. Když jsem četl nějakou verneovku, vedle knihy ležel vždy školní atlas. Zatímco knihy Karla Maye byly tak trochu zidealizovanou a silně černobílou podobou osidlování amerického Západu a jen o málo věrohodnějším přiblížením atmosféry tehdejšího Předního Východu, knihy Julese Verna byly až puntičkářsky přesným popisem míst, kde se odehrával děj jeho knih. Bylo to hlavně díky již zmíněnému Verneově velkému archivu, který po celý život tvořil a ze kterého při psaní čerpal. Pro mne to byl zábavný zeměpis, plný dramatických dějů, plný ničemů na straně jedné a šlechetných a odvážných postav na straně druhé. A hlavně plný fantazie, která naplňovala moje smysly.

Verneovky, na rozdíl od knih Karla Maye, byly dostupné i v dobách mého mládí. I antikvariáty jich byly plné. Já ale o něco později, jako notorický štamgast antikvariátu v pražských Smečkách, jsem dokázal urvat i pár těch krásných, které vyšly ze známého nakladatelství Josefa Richarda Vilímka. Jsou to skutečné skvosty, opatřené krásnou tlačenou červenou vazbou se zlatou ražbou. Bohužel jich mám jen pár. Bylo to už kdysi za mého mládí silně nedostatkové zboží. Většina mých ostatních verneovek je už mixem nejrůznějších nakladatelství. Od těch nejstarších, pocházejících z produkce nakladatelů Hynka, Beauforta, Lauermanna a Kočího, až po SNDK a Mladou frontu.

Mezi nimi je i pár docela vzácných kousků, které se zrodily v nakladatelství Matice Lidu, nákladem "Spolku pro vydávání laciných knih českých". A které byly vytištěny v tiskárně Dra. Edvarda Grégra roku 1874. Tedy jen pouhých dvanáct let po francouzském vydání Verneovy první knihy Pět neděl v baloně a pět let po vůbec prvním českém vydání Cesty kolem měsíce. Nad jazykem všech těchto knih, vydaných ještě do konce devatenáctého století, by češtinářský purista asi zaplakal, ale právě ten jejich archaický jazyk jim dodává to pravé kouzlo.

Verneovou zájmovou oblastí byl celý svět. Od sibiřských plání přes Evropu, Balkán, Afriku, po obě Ameriky až k severnímu pólu. Já jsem se, na rozdíl od některých cestovatelů, kteří dokázali své dobrodružné sny a představy realizovat v plné šíři, musel spokojit se Středomořím, kde se ostatně odehrává i celá řada Verneových příběhů. Říkám, musel spokojit, ale spokojil jsem se s ním velmi rád. Moje Středomoří je kouzelné od brzkého jara až do samého pozdního podzimu. Každá roční doba má zde svůj půvab, své kouzlo. Říkám záměrně - moje Středomoří. Až vlastnicky jsem si ho přisvojil. Přisvojil jsem si jeho nádhernou přírodu, jeho obyvatele, jejich životní styl, prastarou historii a hlavně moře. Moře, které mně ještě dlouho po našem návratu domů tiše šplouchá do uší a ukolébává mne, i v tomto, pokročilém již věku, do snění. A do nové touhy po dalších a dalších cestách. A za to vše může právě on. Ten milovaný autor mého mládí. Jules Verne. 

P.S. Moje velmi cenná sbírka obsahuje celkem 79 knih Julese Vernea.

 * * *

J.R.Vilímek, okolo r. 1900, ilustrace L.Benett

vydáno r. 1874!